Peklo v Disneylandu (of Montreal)

V roce 2007 se tancovalo na nu-rave, všechno bylo barevnější a of Montreal stáli na vrcholu kariéry. V synťákových rauších Hissing Fauna si pohrávali s refrény typu „come on chemicals“. Doba se ale změnila a s ní i chemikálie; extázi nahradila antidepresiva. Na novince se mozek kapely Kevin Barnes léčí z rozluky s dlouholetou manželkou a novou identitu hledá v New Yorku, který si vysnil při poslouchání tamního sedmdesátkového rocku. Lou Reed nebo Leonard Cohen prý měli oproti dnešním popovým hvězdičkám uměleckou substanci, byli autentičtí.

Ke „zlatým časům“ se vrací i hudebně. Aureate Gloom má pevné kořeny v garážovém rocku nebo funku, s kapkou nezbytné psychedelické zastřenosti. Výsledkem je konvenční retro indie rock, který ale of Montreal zvládají zručně a stále mu dokáží dát náboj. Nicméně analogie hudby a místa jejího vzniku jde dál. Dnešní Manhattan už není líheň rockových hrdinů, ale spíš umělohmotný Disneyland žijící z minulosti. Stejně i retro vždy hlavně recyklovalo autenticitu minulosti, která přítomnosti chyběla, ale přežvýkávat autentické substance minulých generací nejde věčně. Co bylo osvěžující před nějakými deseti lety, se dnes už pomalu vyčerpalo a zní unaveně a pobledle, což ale na druhou stranu s významovou rovinou alba zapadá do překvapivě efektivního celku.

Třeba píseň Bassem Sabry tematizuje egyptského protirežimního novináře za dob revoluce, (náhodou?) spadnuvšího z balkonu. Je v tom zvláštní skepse: snažil se bojovat proti něčemu většímu než on sám, vyhrát už ale nemohl. I v podivně melancholických funky kytarách je slyšet smutek „podzimu“ jedné civilizace, která se zacyklila do sebe a teď už jenom unaveně čeká na zdánlivě neodvratnou apokalypsu.

Zbytek nahrávky se tematicky drží konce vztahu, přesah ale zůstává podobný. V textech je hodně vzteku, který je pořád namířený proti jakémusi velkému a nezachytitelnému monstru, tentokrát odcizení. Barnes se prý s manželkou mají rádi dál, ale jako by se mezi ně odcizení prodralo odkudsi zvenčí a nakazilo všechny emoce, protože i porozchodová autentická bolest, kterou jsou texty nasáklé, je jaksi neautenticky a antidepresivně vzdálená. Trochu jako obrázek dnešního Západu, kde pod zdánlivě idylickým povrchem (většinou poklidných retro kytar) probíhá souboj s něčím temným (album se koneckonců jmenuje „Třpytivá pochmurnost“).

Of Montreal hledají autentickou substanci, pevný bod (ať už na Manhattanu, nebo v retru), Disneyland ale prorostl téměř všude. Hudba i texty Aureate Glooms se utápí v zacyklenosti a odcizení doby, s čímž se snaží bojovat, ale marně. Ovšem tak upřímně a zarputile se snaží, že tím atmosféru dneška vystihují. A v tom kousek vlastní „substance“ přece jenom nachází.