Pestrá paleta Alt-J

Už je tomu deset let, co britští Alt-J vydali svůj pestrobarevný debut An Awesome Wave, který si rychle získal oblibu nejen u anglických posluchačů. Album obsahující hity jako Breezeblocks nebo Fitzpleasure dokonce získalo ocenění Mercury Prize a umístění v žebříčku top dvaceti nejposlouchanějších interpretů Spojeného Království v roce 2012. Následovala jemnější, citlivá nahrávka This Is All Yours a o tři roky později pak divoká, nesourodá Relaxer. Na nové desce The Dream navazují rozmanitostí a rozervaností napříč hudebními žánry, ovšem v jemnější a přístupnější formě.

Alt-J se opět do svého díla nebáli zakomponovat nepřeberné množství prvků. Na jednom místě se tak mísí jemné klavírové melodie, sborové vokály, operní árie, zvuky ulice, folk, smyčce v podobě houslí a cell, techno. Opravdu pestrá paleta může působit přitažlivě nevyčerpatelnou škálou možností, ovšem nutí také k obezřetnosti, aby výsledek dával smysl a jednotlivé elementy nesloužily jen k zaujetí pozornosti, ale měly i svůj důvod. Alt-J se tohle ne vždy daří.

Na nové desce lze jen stěží hledat nějaké jednotící, společné prvky. Každá píseň je v tom sama za sebe. Ano, stále je sice páteří téměř všech skladeb kroutící se uhrančivá basová linka, dunivé bicí, synťákový podkres a pro Alt-J typické a capella momenty, ovšem každá skladba má svůj individuální přístup a osobní zdobítka.

Ať už se jedná o úvodní Bane, kde Alt-J hned na začátku potvrzují svou obratnost v budování napětí a v práci s dynamikou, díky které dokáží zaujmout monumentálními, prostorově ohromujícími písněmi. Opakující se sborové vokály „I sold my soul“ vytváří spolu s mohutnými údery bicích a naléhavou kytarou poutavý, dramatický úvod. Velkolepost a pompéznost sálá téměř z každé skladby a vytváří tak zajímavé kontrasty s poklidnou Walk a Mile nebo jednoduše zaranžovanou Get Better. V té Joe Newman dosud nejotevřeněji a nejupřímněji vykládá své myšlenky a pocity a přibližuje bolestné ztráty, které umocňuje intenzivním opakováním veršů „I still pretend you're only out of sight in another room, Smiling at your phone.“

Alt-J se výběrem motivů odchylují od svých většinou neosobních, málo intimních zpovědí a kromě lásky a štěstí se teď věnují i temnějším tématům jako nemoc a závislost. Třeba skladba Actor přibližuje příběh neúspěšného herce závislého na kokainu, Bane zase vypráví o klukovi a neutichající myšlence na kolu.

Závěrečná Powders by určitě mohla být pohodovou, uklidňující tečkou na závěr. Bohužel ani tady si Alt-J neodpustili vylepšovátka v podobě nahrávky konverzace dvou lidí doplněné o zvuky vln. Výsledný dojem je rozpačitý, rozhodně se v této směsici experimentu najdou zajímavé, kreativní místa, naneštěstí na každé z nich připadá stejný počet nesmyslných pasáží.

Text vyšel v magazínu Full Moon #132.