Pink Floyd aneb Jak přestat v nejlepším

Říká se, že v nejlepším se má přestat, a to vlastně Pink Floyd s vydáním alba The Division Bell udělali. Mělo i přes nemalé výhrady kritiky komerční úspěch a zároveň probudilo zájem o předchozí desky. Blížil se úsvit cédéček a každý chtěl mít své oblíbence na nových nosičích. Avšak potvrdilo se i dlouhodobé podezření, že skupina ztratila vnitřní představivost, o soudržnosti, která se začala rozpadat s Watersovým odchodem, nemluvě. Kdysi experimentální skupina, hrající pro pár stovek posluchačů klubů Londýna, odešla ze scény ve chvíli, kdy její jméno znal téměř každý, kdo tehdy poslouchal hudbu.

Tragédií The Endless River jsou přemrštěná očekávání. Kdo pečlivě sledoval ukázky, postupně odhalované přes internet, ten musel vědět, co čekat. Desku, která nemá být žádnou labutí písní, ale ohlédnutím za tvorbou nejbritštější kapely a jedné z nejkvalitnějších hudebních skupin historie. Gilmourovi se povedlo zkonstruovat smyčku, která v sobě nese odkaz do minulosti spolu s poctou umění klávesisty Wrighta a vybízí k roztočení nahrávek předchozích. Z toho plyne skutečnost, že odborná kritika hodnotí desku nadprůměrně, ale běžný posluchač je nadmíru zklamán. Obě strany mají předešlé desky víceméně naposlouchané, ale spokojený může být jen ten, kdo dopředu odhadl, co si chystá pustit.

Hold se musí vzdát i rozdělení alba na čtyři strany. U dvojalba je běžné, ale v dnešní uspěchané době si PVC na gramofonu v klidu pustí jen fajnšmekr, který ví, že analog je stále nepřekonaný způsob záznamu hudby. Z tohoto hlediska je z nejzajímavějších souskladbí na straně 3, počínaje Autumun 68 s netradičními varhany a konče Talkin' Hawkin', obsahující vokál nejslavnějšího astrofyzika Stephena Hawkinga. Obal tvořen pod dohledem Aubreyho Powella, který s loni zesnulým Stormem Thorgersonem vedl designérskou firmu Hipgnosis, jež měla na svědomí většinu obalů skupiny, je samozřejmostí.

Endless River je určena ke klidnému poslechu, kdy je člověk schopen plně vnímat sbírku ambientních, do sebe provázaných instrumentálek, a přitom rozeznat úseky, které mu dozajista připomenou nejúspěšnější počiny Floydů, jako jsou desky The Dark Side of the Moon, Wish You Were Here (It's What We Do) a The Wall (Allons-Y 1). Vrcholem je paradoxně závěrečná Louder Than Words, která jediná obsahuje vokál Gilmoura s textem jeho manželky Polly Samson, i když jde o jeden z nejslabších klasicky písničkových počinů Pink Floyd. Album zní v dnešní době elektronických výbojů v podstatě usedle, svět se od dob The Dark Side of the Moon hodně změnil. Ale je připomenutím těch nejlepších časů rocku.