Písničkový strom z nejlepších amerických kořenů - Terry Lee Hale

Pokud by se mne někdo ptal na nejlepší písničkové album roku 2013, bez váhání vyslovím Terry Lee Hale – The Long Draw. V pořadí už třináctá deska šedesátiletého texaského rodáka, jednoho z duchovních guru grungeové scény a nynějšího Pařížana, vyšla díky labelu Glitterhouse Records. Jeho písně jsou přirovnávány ke zhudebněným povídkám, prý se po literární stránce vyrovnají legendárním „short cuts“ Raymonda Carvera. Balte kufry, složte spacáky, na novince hraje důležitou roli evropský a americký cestopis.

Každá z osmi písní alba The Long Draw se váže k nějakému specifickému prostředí na písničkářově pouti světem. Hudební cestopis, kaleidoskop příběhů o bloudění, hledání, stesku a touze do sebe nasál to nejlepší z tradice amerického písničkářství. Od blues přes country, folk až k rockovým inspiracím, jež nezapřou seattleskou bouři. Terry Lee Hale má v sobě Johna Lee Hookera, J. J. Calea, Johnnyho Cashe, Neila Younga, Toma Waitse, Bruce Springsteena, Lou Reeda i Kurta Cobaina. Výrazově úžasná směs je umocněna hutnou, i když pouze akustickou Haleovou kytarou a dobrem (akronym slova Dopiera Brothers).

Hned úvodní track Long Draw chytne syrovostí a naléhavostí, která posluchačem mlátí až do konce alba, jehož stopáž je příjemných pětačtyřicet minut. Ve skladbě What She Wrote zas dokresluje countryový esprit pedal-steel kytara. V písni Black Forest Phone Call, rozesmutnělé foukací harmonikou a dobrem, vypráví Hale o tom, jak se dozvěděl o sebevraždě svého přítele v německém Schwarzwaldu.

Halea většinou doprovází pouze dvojice muzikantů a ještě k tomu francouzských Basků: Nicolas Shelly (baskytara) a Frantxoa Erreçarret (bicí). Hostují seattleští přátelé, basák Jack Endino (ex-Mudhoney, Nirvana), klávesák Glenn Slater (The Walkabouts) a hráč na pedal-steel kytaru Jon Hyde. Nahrávku produkčně vypiplal Bob Coke (spolupracoval např. s Black Crowes), takže ačkoliv se nepracovalo vyloženě s rockovým arzenálem, nepostrádá album grungeový náboj. Terry Lee Hale vybíral materiál z třiceti písní, natočil jich devět a osm nakonec zařadil na desku. Jedním slovem: úchvatnou! Závěrečná a zároveň nejdelší píseň Gold Mine (7:11) je situována do Paříže a patří k nejnádhernějším folk-rockovým baladám, jaké jsem kdy slyšel.