Poddat se vzteku (Lambrini Girls)

Vstupními dvířky do tvorby brightonského dua Phoebe Lunny a Lilly Macieira může dobře posloužit loňský singl God’s Country – protestní píseň pro všechny, jejichž země se hroutí zevnitř. Lambrini Girls se úspěšně vezou na vlně (post)punkového/punkrockového revivalu z britských ostrovů, a to nejen jako předskokanky Idles, Amyl and the Sniffers nebo Kim Gordon.

Debutová deska Who Let the Dogs Out rozvíjí typický punkový zvuk s důrazem na kytarové a basové linky a vokály, na kterých se hlas Lunny sardonicky láme v ten správný okamžik. Produkčně se na albu podílel Daniel Fox a při poslechu si nelze nevzpomenout na EP The Early Years jeho domovských Gilla Band.

Skutečnost, že album představuje něco důvěrně blízkého, neznamená, že jeho vývojová křivka je předvídatelná. Samotný titul a vizuál vypovídají o jeho esenci důvtipnou jednoduchostí – i když Who Let the Dogs Out od Baha Men, která je zjevnou inspirací, byla slyšet na nejedné párty, její původní verze cílila na kritiku catcallingu. Za půlhodinovou stopáží opojného běsnění můžeme najít mnohem víc, než se na první pohled zdá.

Dynamická konstrukce a uštěpačné texty nezastřené do metafor s chytře umístěnými odkazy účinně upoutají pozornost – od odsouzení policejní brutality v otvíráku Bad Apple přes prozkoumávání queerness v No Homo, tělesné dysmorfie s protagonistkou Kate Moss v Nothing Tastes as Good as It Feels po vztyčený prostředníček kapitalismu v intermezzu – to je jen výběr z různorodého seznamu všeho nenáviděného podle Lambrini Girls.

Závěrečné trio singlů ukazuje, jak plasticky si kapela dokáže vyhrát s aranžmá a koncepcí. Special Different je syrovou zpovědí o neurodivergenci, která zanechává hluboké rýhy, Love baladicky reflektuje oboustrannou toxicitu ve vztazích, elektropopová Cuntology 101 závěrem hravě přetváří význam nadávky.

Who Let the Dogs Out je důkazem toho, že poddat se vzteku neznamená utápět se v mizérii – můžeme ji pochovat a s křikem tančit na jejím hrobě, protože občas je to jediná možnost, která nám zbývá. Svět kolem nás i my samotní se totiž měníme jen pomalu, a jestli vůbec. Zuřivost Lambrini Girls dokazuje, že ve své frustraci nejsme osamoceni.