Jaké návyky a postoje podporují hluboké a naplněné vztahy a proč je někdy těžší milovat než pracovat? Barvy.
Vyslechnuto na toaletě: “Něco ti povím, mám toho všeho po krk.” Paní se uchichtne, já taky. “No co je? Uprostřed festivalu máme všichni krizi, ne?!” Čtvrtý den je všechno jinak. Únava se rozpije a zanechá zdobné okraje, s klidnou myslí se více usmíváme, umíme tady a teď. Tolik si neošklivíme, zítra už tu nebudem. Jako na letních dovolených v druhé půli turnusu.
MELODIE
Vítejte na festivalu česko-slovenského přátelství, by mohlo odpoledne a v podvečer zdobit obě hlavní pódia. Na tom prvním předvedli v plném slunci koncertní model Léto 2025 funky matadoři J.A.R. bez Dana Bárty, zato s posilou z Monkey Business, Terezou Černochovou. Ženský element macho skupinu zajímavě osvěžil po zvukové i vizuální stránce, však to taky za všechny shrnul Ota Klempíř, když ji představil jako „jedinou květinu v týhletý smradlavý bandě“. Ondřej Ruml je technicky brilantní zpěvák, ale chybí mu Bártova frackovitost. Jinak vše při starém, přestože se nejvíce hrálo z poslední desky Jezus Kristus Neexistus. Michael Viktořík přišel na pódium v modelu chytrá horákyně, jedna nohavice celá, druhá ustřižená. Samozřejmě že si zahrál na Iggyho Popa, tričko šlo dolů, jen tentokrát si dával načas.
Navázali Bez ladu a skladu - příběh kapely i křtu vinylu by neměl zapadnout. Zlata Holušová kdysi pozvala undergroundovou sestavu Mišo Kaščáka (ano, otce a šéfa Pohody) do republiky jako první, na svou akci v Dolní Lhotě. Když nám to spolu teď vypráví, kruh se se uzavírá a roztáčí. Také, ale nejen díky trenčínskému souboru Lucerka a tedy plné palbě dechové sekce mají songy staré desetiletí nezměrnou sílu. A jsou pořád třeba. Jedna sloka Píšte všeci modrým perom zaznívá na počest sousedů v ukrajinštině, z toho mrazí. Vinyl Iba raz, vydaný ke čtyřicátinám kapely, letí do publika, Kaščák nezapomíná poděkovat ostravské televizi za pořad Ladí Neladí, prý nikdo neudělal pro zmapování československé hudební scény tolik. Možná přeci někdo, Mišo?
HVĚZDY
Jana Kirschner zpočátku nevypadala v pohodě, v pauzách mezi skladbami byla patrná tenze. S přibývajícím časem a narůstající interakcí publika si všechno sedlo a v závěru se už Jana mohla kromě tří doprovodných vokalistek za sebou opřít i o tisíce hlasů pod sebou. „Vy ste ostrov, na ktorom sa stretávame,“ vyznala se. Colours jsou skutečně ostrovem tisíce chutí a vůní, je jen na vás, zda vám více sedne „včera večer u plotu, měřil jsem jí teplotu“, nebo „čo život rozdelí, smrť spojí naveky“. Nespoutaná, strhující, charismatická, zaznívalo v uhranutém davu. Předala tolik energie, nesrovnatelně více než legendy ročníku, stačila jim i muzikantsky. Martinský čardáš, krásny máj, (ne)zkrocená liška a předčasný vrchol závěrečného dne.
Nečekal jsem, že na letošních Colours znovu uslyším Wannabe od Spice Girls. Vděčím za to newyorské dvojici Sofi Tukker, která do svého mixu dále přidala Song 2 nebo letní hit pro pamětníky Asereje. Mix sladkého vokálu a tvrdých beatů bavil celou hodinu, přestože o tom, co všechno bylo na téhle produkci skutečně „live“, bych se hádal stejnou dobu. Iritovaly hrátky s kytarou, která sloužila spíše jako módní doplněk, ale set gradoval a při drum´n´bassovém finále už nemohl zůstat netečný nikdo v okruhu dvou kilometrů. Sofi Tukker by si zasloužili pozdější slot, kdy by více vynikly ohňové i projekční efekty. Ale vyšší bere, a tak letošní účet zatáhli The Chainsmokers.
Jaké návyky a postoje podporují hluboké a naplněné vztahy a proč je někdy těžší milovat než pracovat? Diskuze o intimitě, komunikaci a odvaze být ve vztazích opravdoví se nevylučuje s životem mezi bývalými pecemi. Krize ve vztahu nejsou konec, ale možnost, říká psycholožka a párová terapeutka Eliška Remešová. S Colours se to má podobně, vztah k nim je dovednost. Kam se pohnou příští rok s novým vedoucím, se uvidí, kolotočů je dost, diskuzní Meltingpot by chyběl. Lidi o partnerství přemýšlejí, že to je na celý život, ale podle statistik jsou tato očekávání přehnaná. Příležitost být lepší je tu vždycky.
Nedělní a současně závěrečný program festivalu Metronome, letos poprvé na letišti v Letňanech v Praze, se dále držel horka. Hudebně tentokrát vsadil zejména na indie popovou a rockovou notu. Tři stage zaplnila jména známá i méně známá, která Praze naplno odhalila svůj nemalý potenciál.
Pot ždímající počasí nepolevilo, lidí přesto s víkendem a headlinery přibylo, byť ne dramaticky. Hudební program na třech pódiích letiště v pražských Letňanech, kde se letošní ročník Metronomu koná poprvé po deseti letech fungování, během sobotního odpoledne gradoval a vyústil v dvouhodinovou show Nicka Cavea s kapelou.
Vyprahlé letiště, osvěžující průlet žánry a program, díky (i kvůli) kterému chybí rozhodování, na jakou stage se vydat. Pozvolný start se nesl v duchu letní pohody a zároveň festivalového očekávání těch, kteří si chtějí celou akci hlavně užít.
Aj zlá reklama je reklama, Fakemink do minút vypredal Roxy, po navýšení kapacity Sasazu.
Zpěv sirény Biancy Casady, stejně ohlušující jako strhující, podtrhlo zjevení komponovaného nástroje, na který se hrálo jako na skleněnou harmoniku a zároveň z něj trčely korpusy velikých trub.
Jednotvárnost se tedy Respectu i v letošním roce vyhnula obloukem, mimořádně příznivé bylo i počasí, ani hic, ani dešťové kalamity, nechyběly obvyklé požitky jako příjemní lidé, skvělé jídlo a podobně.