Polní práce kolem San Francisca a Lux Interna

Počastovat kapelu termínem neofolk v naději, že přiřazená samolepka rozčísne pěšinu posluchačovy hudební orientace na správné straně, je v poslední době podobně zavádějící jako fujtajblový indie rock. První z výčtu generalizujících oxymóronů je ale ještě natolik nezasmrádle mladý, že pro prvotní střet s Lux Interna zatím postačí. Máte chvíli?

Pátá deska a jako v případě dřívějších alb všechno nasvědčovalo jasně vyrytému řádku v poli temného folku s podložím tradiční americany. Jenže když se zbejčí pluh, s motykama jde lajna šejdrem. Studovaný religionista Joshua Levi Ian stále projikuje své tajuplné vize světa a s podobenstvím se přátelsky plácá po ramenou. Sem tam se ozve banjo a člověku v hlavě hned zabliká domestikované divnocountry z Denveru. Ale s přirovnáním ke coloradské scéně a jejími endemity je nutné zacházet velice opatrně. Sotva se totiž začne zvedat prach/popel pro jejich velké entrée, už aby se zase na patách otáčeli a v dýmu vytratili. Zatímco Edwards, Cessna a spol. se víceméně hlásí k víře se stigmatem křesťanství, zaobírají se spíše pozemsko-světskými záležitostmi a kořeny country obnažují zpříma, Lux Interna listuje celým spektrem abrahámovských náboženství. V textech naopak naznačuje a podařeně kombinuje žánry na první pohled neslučitelné. Aktuálně ještě přibyla posedlost německým mystikem Jakobem Böhmem, k tomu přihodíme magické přírodní elementy a rázem jsou veškeré paralely v háji. Ale mluvila jsem o manuální orbě, vraťme se k zemědělství.

Jsou jen dvě možnosti, kam se může rýha stočit. Buď se kope směrem ke kabaretu a apocalyptic folku, ovšem oproti vystajlovanému Lonesome Wyattovi nejsou Lux Interna dostatečně teatrální. Zbývá tedy druhá, experimentálnější strana – tmavá půda, tady jsme správně. Střet elektrické kytary s tradičními nástroji přirozeně ústí do light verze OMovských dronově meditativních dálav. Nástup umně zaranžované šamanoidní atmosféry některých songů nevyhnutelně přichází za zvuků zhusta se objevujících chřestítek a pohled na kapelu v kontextu jednotné vyhraněnosti víry to poněkud rozhodí. Člověk v sobě účelově zatápe, ale jen jak zaujaté nitro dovolí. Doprovodný ženský vokál mlhavě protíná baladické songy a v jejich průběhu je nakonec možné zachytit útržky etherealu. Na okraji pole se hlína pozvolně mísí s kamením asketického grunge, když těžká kytara podrývá ostřeji broušené songové struktury.

Sklízíme náčiní a sumírujeme. V porovnání s předchozími deskami, na There is Light... Lux Interna přitvrdili a rozkošatili zvuk, výsledek zní syrověji než kdykoli předtím. Jako by se chrámová hudba zhmotnila uprostřed vyprahlé prérie a intenzita přetrvala na úkor přehnaně dusivé sakrálnosti. Když s obrazem zapadajícího slunce za zády v hlavním hlase Lux Interna zničehonic zazní analogie s Travisem Meeksem, není to úpal, to jen přes určité nuance nelze výrazněji rozporovat. Taky záleží, jak moc jste pověrčiví v případě dekonstrukce dogmat. Co kdyby našel obnažený duch Michaela Giry vykoupení a teď si krotil úpějícího Grindermana? Netřeba se hned křižovat a skrápět svěcenou vodou, pochyby se však odhánějí těžko. Stejně tak se nelze vymlouvat na chvilkově zastřené smysly, tohle vám hříšné svědomí neuklidní, ale není krásný, ten pocit mrazivě opovážlivé nejistoty? Pozor na černé kočky.