Pompézní příběh (Flash the Radies) z Belvedere

Vyvolat pocity není pro hudebníky až tak složité. Vybudovat kolem nich silnou atmosféru je o poznání těžší. A když má být celek protkán jednotným příběhem, svázán konkrétní linií a přitom být dostatečně otevřený, je to práce hodná mistra. Pokud se podaří, jedná se o díla nadčasová a nezapomenutelná.

Znovuzrozený tříčlenný soubor Flash the Readies se vytasil s koncepční deskou obalenou krásným komixem a příběhem o smrti. A jelikož jim nejsou cizí Pink Floyd, nechají na ně zavzpomínat. A pořádně. Vyjma celkové koncepce je ucítíte velmi záhy, když se v textech objeví Vera. I tady se budete ptát – co se s tebou stalo? Akorát Vera není ztracena v dálce dějin, leží vám v krvi u nohou. Na „Flojdy“ si vzpomenete i u prostřihů mezi písněmi, evokují asi nejslavnější konceptuální rockové album všech dob. Poznáte je ve zpěvech i několika kompozicích, ale pozor, tohle není žádné následování jedné legendy, Flash the Readies si jdou svojí cestou. Inspirační zdroj je metamorfován, takže neruší zbytečnou podobností.

To, že konceptuální deska klade na posluchače vysoké nároky, znamená, že by taky měla nabízet vypilovaný zážitek. A nemůžu se ubránit dojmu, že ten In Belvedere nenabízí, a to i přes detaily jako akrostich z názvů skladeb nebo fakt, že kvalita je o několik levelů výš než předchozí nahrávky. Flash the Readies si dávají záležet na struktuře, ale místy se zdá, že na úkor nenucenosti. Storyline se ztrácí v upracovanosti a nemůžete se ponořit hlouběji, uvěřit, cítit bolest hlavního hrdiny. Sóla, obecně nabízející možnost propadnout se do děje, vám mávají rozuzlením před očima, ale nenechají vás ho přečíst. Jakkoliv se v příběhu rozprostírá vnitřní svět postavy, nedostanete šanci proniknout do složitých pocitů, které by mohl nabízet. Škoda, protože práce s angličtinou je vynikající.

Naštěstí nástroje jsou silné a nenudí. Intimate vstřikuje příběh do krve přesně v takovém množství, abyste museli tápat, po Neverland, v úvodu připomínající staré Modest Mouse, se střídají silné i slabší momenty. Procítíte výkřik v Lost in Vera - podobně vykřikl Tim Kasher na svém konceptuálním albu od Cursive (Ugly Organ), i tady se zvolání rozpouští a nastupuje kontrastní a agresivní kytara, rezonuje a mění se v pocit prázdnoty. V pořádku, kdyby nenavazovala nastavovaná kaše. Od neodolatelného songu Deep vše naštěstí nabírá jasnější směr a já přestávám mít strach, že se hrdina ve své kobce oběsí, je to směr k velkolepému závěru, Outland snad přímo vychází z Welcome to the Machine. Závěr však exploduje gilmourovským sólem, s citelnými odkazy na mistra kytarového feelingu. Hotová směs Comfortably Numb a High Hopes.

Přes veškerou kritiku je In Belvedere silným dílem. Obsahuje drobné odkazy, promyšlenou skladbu a v důsledku ho lze doporučit i mlsným jazykům. Proto je škoda, že nedokáže obstát samo před sebou. Ale jen dobré věci stojí za kritiku, a na rovinu – kolik z nás nesklopí oči při upřímném pohledu do zrcadla?