Pond, australští dealeři psychedelik

Když zrovna Tame Impala nechystají nové CD, část hráčů se odskočí zchladit do rybníka a tam vyhrabávají songy pro nedočkavé fanoušky. Basákovi Nicku Allbrookovi se v kalné rybniční vodě zalíbilo dokonce natolik, že se v květnu rozhodl z Tame Impala odejít a vtělit všechny své tvůrčí snahy a ambice jen a jen do Pond.

Pokud bychom Tame Impala přirovnali k raným Pink Floyd, s nimiž bývají často srovnáváni, je nasnadě ještě jedno připodobnění. Pond jsou jako sólová tvorba Syda Barretta poté, co mu LSD coby sladilo kávy začalo lézt na mozek. Divnější, psychedeličtější, experimentálnější, depresivnější. Jejich hudba není na první poslech tak líbivá, nesleduje výrazné melodické linky a plyne si vlastní acidovou cestou. Na cestě potkává nejrůznější žánry, které opatrně přizve na společnou pouť, na hvíli si s nimi potyká a pak je pouští k vodě. Nenabaluje jich na sebe moc, nenechává se jimi strhnout, raději zůstává věrná svému minimalismu. Na texty je tak trochu skoupá a na rozdíl od předchozího alba Berd, Wives, Denim se chová spíše jako mlčenlivá průvodkyně z dálného východu na stezce za osvícením.

Inspirace východní spiritualitou je patrná např. ve skladbě O Dharma, naproti tomu Xanman a Giant Tortoise jsou čirou šedesátkovou psychedelií s letmým nádechem indie rocku a z celé desky se tvorbě Tame Impala podobají nejvíce. V dalších písních se Pond snaží od vlivu svého staršího sourozence spíše odpoutat. A tak rozehrávají tanec zvuků a rytmů, občas se pozastaví na jednom místě, upoutáni hudebním motivem, jenž posléze opouští a pomalu přeskakují k dalšímu. Posluchačova mysl je bombardována podněty, po jejichž salvě občas přichází nepříjemná hlušina. A v ní to Pond dost skřípe. Někdy je naopak podnětů až příliš a nebohý posluchač se v nich začíná ztrácet. Nebudeme se pídit po aktivitách, kterým se Pond věnují ve volném čase, ovšem někdy by bylo na místě odložit jointa a zaposlouchat se do své hudby „načisto“. Ono totiž věci, které vám ve změněném stavu vědomí připadají jako veliká zábava, obvykle za střízliva tak zábavné nebývají.

Hobo Rocket není špatnou deskou. Není ani deskou výtečnou, místy trochu nudí. Při jejím poslechu si říkáte, že tohle už tu všechno bylo. Všechno už jste jednou slyšeli. Deska nepřichází s žádnými převratnými hudebními postupy, spíše kolem sebe víří mozaiku dříve vymyšlených a použitých nápadů. Takové psychedelické panoptikum. Pokud čekáte něco vysoce inovativního, nejspíše budete zklamáni. Jsou to v podstatě Tame Impala, ale mnohem syrovější a neučesanější. Což neznamená, že byste desce neměli věnovat alespoň špetku pozornosti. I tisíckrát použité hudební postupy v sobě mohou skýtat jisté kouzlo, ostatně… kdyby v sobě ono kouzlo neměly, kapely by od nich dávno upustily. A hudební strávníci jakbysmet.

Hobo Rocket je deskou, pod jejíž slupku budete pronikat dlouho, tedy pokud se vám pod ní vůbec podaří proniknout. Jakmile se tam ale dostanete, barevný svět psychedelik vás jen tak nepustí.