Reklama
Reklama

Pornoučitelka a děti jako vězňové svých rodičů

fullmoonzine.cz
fullmoonzine.cz

Smolný pich těží z pandemického období, během kterého byl natočen, nabízí ale víc než jen odraz neuróz, které tahle doba způsobila.

Reklama

Když v roce 2015 získal v Berlíně cenu za režii svého filmu Aferim!, bylo jasné, že rumunská kinematografie našla v Radovi Judem (čti: „žudem“) novou výraznou tvář, jejíž filmy nemají až tolik společného s ceněnými ponurými snímky tvůrců jako Cristi Puiu, Corneliu Porumboiu anebo Cristian Mungiu. Už Nejšťastnější dívka na světě (2009) naznačovala, že Jude půjde více cestou komedie než mizérie, jeho novější filmy včetně vítěze letošního Berlinale Smolný pich aneb Pitomý porno toto směřování potvrzují. Redukovat Judeho filmy na komedie by ovšem bylo krátkozraké.

Podobně jako držitel Křišťálového glóbu z Karlových Varů „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ (2018) je i Smolný pich trpkou komedií, historickou lekcí a „obratně kostrbatým“ filmem zároveň. Onou obratnou kostrbatostí míním Judeho tendenci skákat mezi tématy i styly, aby ve výsledku přišel s ucelenou vizí, do které nakonec tak nějak sedí i béčkové digitální efekty.

Hrdinkou filmu je učitelka Emi – má dobré renomé a taky ráda sex, když tu se na internetu objeví její domácí video. Smolný, domácky neobratný, vášnivý pich. V první části filmu ji sledujeme při bloumání covidovou Bukureští, ve finální části jsme svědky jejího „soudu“ tváří v tvář rodičům svých žáků. V prostřední kapitole pak Jude zapichuje prst do slovníku a připomíná kapitoly z rumunské historie, ale nebojí se ani heslovitého filozofování („Děti jsou jako političtí vězni svých rodičů.“ a „kuřba“ zase nejhledanější slovníkové heslo).

Reklama

Encyklopedické pasáže mohou svou uštěpačností připomenout to, co ve svých posledních filmech rád dělá Lars von Trier, momentky z každodenního života v covidem zasažené Bukurešti mají ve své lapidárnosti blízko Royi Anderssonovi – tedy když si odmyslíme jeho stylizovanost a precizní choreografii. Jude vykresluje svou rodnou zemi jako místo, kde je pořád v čele žebříčku priorit dobře naleštěná busta a kde není podoba pohřebního vozu a limuzíny pro striptérky nijak náhodná. Místy může film působit poněkud obstarožně (z čehož viním zejména divadelní mizanscénu poslední části), Jude je ale dostatečně pronikavý, aby to ospravedlnil – a bát se tady neobratného modernismu, jaký předvedl třeba Juraj Jakubisko v Post Coitum, není opravdu třeba.

Smolný pich těží z pandemického období, během kterého byl natočen, nabízí ale víc než jen odraz neuróz, které tahle doba způsobila. Jako by mimochodem zachycuje chvíle vzdoru, nasranosti i netečnosti, nebojí se rýt do rasismu i lidí, kteří nosí ledvinky s obrázkem břicha a smějí se svým vlastním vtipům. „Nikdy nezapomeneme,“ píše se ultimátním tónem na smutečním věnci. „Respektive se o to pokusíme,“ dodává Radu Jude.

Tento článek je zdarma. Pořiďte si předplatné a můžete číst všechny naše články.

digital

79 Kč/měsíc
  • Základní digitální přístup, pouze na 1 měsíc
  • Veškerý obsah webu
  • Prémiové články

digital+

83 Kč/měsíc
Navíc oproti digital
  • Veškerý obsah webu bez reklam
  • Unikátní playlisty
  • Podcasty
  • Možnost odemknout 3 texty měsíčně pro ostatní
Možnost kdykoliv zrušit
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama