Portico a brány do slepé uličky

Kapela ještě do nedávna používala název Portico Quartet a věnovala se nu-jazzu. Po odchodu Keira Vinea se málem rozpadli, zbytek členů ustál složité období a rozhodl se razantně změnit hudební směr. Na nové desce odhodili klasické jazzové nástroje a ponořili se do post-dubstepové elektroniky.

Další změnou je účast vokalistů. Portico nezůstali při zemi a rozhodli se oslovit nejznámější hlasy alternativní scény (Jamie Woon, Jono McCleery nebo zpěvák Alt-J Joe Newman) a sázka na jistotu jim vyšla. Vznikla výborná nahrávka Living Fields. A sázkou na jistotu je i celé album. Portico se usídlili ve vodách, na jejichž prozkoumání se kdysi podíleli i zmínění vokalisté, ale za hranice neznámého se nepouštějí, pouze přehledně rekapitulují to, co jsme už slyšeli například na deskách SBTRKT, XXYYXX nebo Jamese Blakea.

Nahrávce chybí originální rukopis, který by ji povýšil na umělecké dílo, bez něj se stává pouze módní příručkou. Living Fields jsou bránou do slepé uličky a následovat je znamená spadnout do hlavního proudu alternativního elektra, všechny písně jsou příliš strojené a navádí k povrchnímu poslechu - mezi hudbou a emocemi je velká tlustá skleněná zeď, která nemůže být zdolána ani z jedné strany. Jediný mimořádný moment představuje první singl 101 s hostujícím Joem Newmanem, který profituje z hypu kolem megastar, zbytek za tímto spojením zaostává, parazituje na něm. Portico postavili most mezi dvěma hudebními tábory, jehož přejití je těžší, než se zdá, a napomáhá tomu titulní skladba Living Fields, jejíž majestátnost je matoucí.

Ambice patřit k tomu nejlepšímu se staly Portiku osudné, schází jasné vymezení cílové skupiny. Přelomové album nevzniká na základě imperativu, ale intuitivně, úspěchu nelze dosáhnout zkratkami, kterých je na desce více než dost. Portico skvěle popsali trendy minulých let a bezděčně vytvořili platformu, z níž může kdokoliv čerpat a přijít s něčím originálnějším.