Najít v domácí hudbě posledních několika let titul, který by byl básnicky evokativnější nežli Sně Beaty Hlavenkové, je zatraceně obtížné.
Málo platné. Najít v domácí hudbě posledních několika let titul, který by byl básnicky evokativnější nežli Sně Beaty Hlavenkové, je zatraceně obtížné. V té trojici písmen, která formuje zdánlivě nesmyslné slovo, je vše, co je potřeba před poslechem alba, které se vloni, péčí labelu Minority Records, dočkalo svého vydání na bílém vinylu, vědět. Je to takový malý návod k použití: Básně, písně, sny, poslouchejte pomalu, ledacos může být jinak, než by se mohlo zdát.
Nadžánrová klavíristka Beata Hlavenková (Eternal Seekers, Baromantika, spolupráce s Lenkou Dusilovou, Davidem Kollerem, Justinem Lavashem a dalšími) se na své páté sólovce představuje poprvé jako zpěvačka. A nutno říci, že zpěvačka s osobitým výrazem, který je zároveň sebejistý, i pokorný. Na desku přispěla dvěma vlastními texty, další pochází ze sbírek básníků Bohuslava Reynka a Petra Borkovce. Úsporné, věcně konkrétní Reynkovy obrazy – k nim má Hlavenková svými texty blíže – prolínají s metaforicky rozšafnějšími Borkovcovými básněmi a společně tvoří celek, který probouzí posluchačovu pozornost, vyzývá k přemýšlení a pomalému vnímání. Ne, rozhodně před něj neklade jednoduché úkoly a nízké nároky, ale to už tak výborná poezie, ať už na papíře nebo spojená s hudbou, dělává...
Produkce Hlavenkové a Patricka Karpentskiho (Patrik Hlavenka, mj. Lake Malawi nebo Toxique) uvolňuje jazzové kořeny muzikantky a nechává je růst svébytným směrem, který nezná omezení ve stylech a žánrech. Je to jazz? Je to folk? Je to pop? Ani jedno a zároveň všechny, ale je to hlavně hudba. Sně lze s odstupem času brát i jako jakýsi předvoj loňské oceňované Řeky Lenky Dusilové. Ačkoliv je album Hlavenkové podstatně méně experimentální, i ono vytváří své vlastní zvukové krajiny. Podstatným „kreslířem“ oněch zvukových obrazů je rovněž trumpetista Oskar Török. Jeho barvitá, zasněná trubka doplňuje místy až ambientní nálady, vznáší se nad zurčícím klavírem Hlavenková, dobarvuje atmosféru.
Nahrávka si výborně hraje s dynamikou a jemné duety klavíru a trumpety čas od času překryje kontrastní masiv složený z mnoha hudebních vrstev, opřený o běžnou rytmiku, kytarové plochy, elektronické instrumenty i vícenásobné vokály. Sound designér Patrick Karpentski (Patrik Hlavenka, mj. Lake Malawi nebo Toxique) odvedl výbornou práci a stvořil zvukově soudržné, mnohovrstevnaté album postavené na přirozené síle akustických nástrojů.
Krásné sně.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.