Posmrtná cesta Haxan Cloak

Bobby Krlic alias The Haxan Cloak je po dvou letech zpět s albem Excavation a rozhodně jde o očekávanou událost roku. Oprávněně. Jeho debutové eponymní album (2011) mělo veliký úspěch, čímž si Krlic nastavil vysokou laťku a očekávání, co bude. Tehdy vyprávěl krásný příběh – O smrti. A tam, kde přede dvěma lety skončil, teď navazuje, a pokud má po smrti něco přijít, pak posmrtná cesta.

„I'm absolutely terrified of it (death). It scares the living hell out of me. It's the unknown element that gets to me. It's the human condition to be afraid of the unknown."

Připravte se na temnou pouť podsvětím, na záda vám dýchají basové linky a oceloví hadi rozsekávají dunivé ticho. Máte rádi Emptyset? Pak je Excavation skvělá volba. Vážně, úžasná věc po hudební stránce, každá nota má svůj smysl a Bobby Krlic nechal vyplout z hloubky na povrch vše, co měl na srdci. Je důležité to poslouchat jako celek. Skladby jako The Mirror Reflecting (Part 2) vás elegantně srazí na kolena, sekaná melodie s flétnou a houslemi probouzí zvláštní emoce. Nejsou krásné, ne v tom pravém slova smyslu. Jsou mrazivé a nezapadají do všedního světa, jak ho normálně vnímáme.

Excavation chvílemi předstírá klidný minimal ambient, ve skutečnosti kypí napětím a nutí vaše podvědomí plodit příběhy a scenérie. Krlic stvořil soundtrack k filmu, který nikdy nechci vidět, k představám, které občas děsí mysl každého z nás. Obrazotvorná hudba připomíná kombinaci Krenga a Hecqa. V pořadí čtvrtý track Mara je nasáklý smrtí, dekadencí a strachem. Slyším sirénu nebo si to jen namlouvám? Když se Krlic ke svému novému dílu vyjadřoval, řekl, že nejde nutně o temnou hudbu, záleží na posluchači. Stál při tom na hřbitově a divně se usmíval. Asi jsem pesimista, ten prohnilý výklad mi sedí víc.

Předposlední kus Dieu, čili Bůh, je rozporuplný. Něžné housle jsou popřeny syrovými beaty a industriálními efekty. Po několikáté se objevují lidské hlasy, teď už ale naprosto zdeformované a nerozpoznatelné. Jestli jsme dosud procházeli nebem, asi bylo po boji, přinejmenším vypálené. V The Drop přichází konec cesty. Otevírá se nepoznané a Krlic navnadí na relativně šťastný konec. Melancholické jemné zvuky doprovází k dlouho očekávanému, zaslouženému klidu. Chvíli jsem tomu vážně věřila. Pak ale ten tlukot, vše je studeně modré a tmavě hnědé, bojíte se, co uvidíte, co se skrývá za mlhou. Bubny gradují.

Vy ale nechcete konec, bojíte se ticha, co přijde potom.