Postapokalyptický artwork Atoms for Peace

Podle Thoma Yorka je Atoms for Peace projekt. Neví, co to přesně je a co bude dál, dlouho ani neměl název. Na co taky. Yorke jen svolal pět kamarádů, aby s ním živě hráli jeho sólo debut The Eraser (2006). Když se ale sejdou kamarádi Thom Yorke z Radiohead, producent Nigel Godrich (Radiohead, Ultraísta), Flea z Red Hot Chili Peppers (basa) a Joey Waronker z R.E.M. (bicí), může se tomu Yorke bránit jak chce, ale je to super skupina. Nebo aspoň super projekt.

Loni v září (fakt už je to 6 měsíců?) zveřejnil label XL Recordings na youtube Default. Bez varování tu byl přede mnou singl Atoms for Peace a v závěsu oficiální web, složený z postapokalyptického artworku Stanleyho Dondwooda (The Eraser artwork vol. 2) a podobně postapokalyptické táhlé melodie v pozadí. Později zjistím, že je to podkres ze skladby Amok. Poslouchala jsem Default a přemýšlela. Chytlavá melodie, energie, parádní klávesy. V hlavě se mi honily dvě myšlenky. Buď je to předzvěst sakra dobrého alba, nebo je to hit, který už nic jiného z debutu Atoms for Peace nepřekoná. Což se stalo v Yorkově případě přesně 0,00x. Takže stříhám metr, těším se na Amok...

Únor. Je to tady, stream celého alba. Napsala bych, že zní jako The Eraser. Jenže nezní. Patří k sobě, Amok jako by navazoval na The Eraser, gradoval, ale je jiný. Syntetizér. Falsetto. Echo. Syntetizér. Mimozemšťani. Amok. Roky se smiřuju s tím, že Yorke si prostě dělá, co chce. Je to pochopitelný vývoj. Kdo sleduje Yorkovu cestu hudebním světem, není překvapený. Chce se bavit. A tančit. Víc než kdy jindy. ,,I'm getting older, I just want to have fun, enjoy doing it.“ Thom už dávno není hromádka neštěstí, což většina hudebních magazínů nestihla za posledních 15 let zaznamenat. V The King of Limbs dal najevo, jakým směrem se chce ubírat a že nechystá zpátečku. Teď ale dostal mnohem víc prostoru a nemusí se ohlížet na ostatní členy skupiny. Kytary se objevují jen zřídka a nejvytíženější je Nigel, který stojí za mixážním pultem.

Uvažuju, proč byl singlem #1 zrovna Default, když je Amok vše, jen ne „default“. Nejzajímavější track je asi Ingenue. Podivná smyčka syntetizéru zní, jako kdyby se Thom přehmátl, ale je to jeden z nejlepších momentů desky. Další výrazný bod je Judge, Jury and Executioner, který už známe z dřívějších koncertů Atoms for Peace. Kombinace beatů, kytary a Thomova jak-to-sakra-dělá zpěvu. Podobně je tomu u Stuck Together Pieces a Reverse Running. Zkuste poslouchat bez hnutí. Amok končí stejnojmennou písní, vokál ,,To run amok run amok run amok“ se ztrácí v beatech. Přepadne vás melancholie a dojde vám, že přes všechen tanec jsou vaše dojmy stejně temné jako artwork a přes veškerý posun je to Thom Yorke a vždycky bude. A to je dobře.

Syntetizér. Falsetto. Echo. Syntetizér.