Zbytek kapely vystupuje s černými pytli na hlavách, které jistí mohutné oprátky. Kostýmy nejsou jen o estetickém dojmu, pohrávají si s aspekty deprivace.
„The Portal is now open“ vystihuje vystoupení australské deathmetalové améby, jeho celkové pojetí. Kapela sice hraje, dojem z muziky je ale druhotný, protože zkouší zprostředkovat pohled za rozum, do jiné dimenze, kde se neeuklidovská geometrie setkává s časovou distorzí, při které se „modlí za nemoc“ nebo „léčí příčetní“.
Portal nešlo až dosud považovat za živou formaci, turné bývala nárazová, kratší, s velkými časovými odstupy. Omezený výskyt přidával na mystériu – éterické uskupení se na veřejnosti spíše míhalo, podobně jako sépie, která propůjčila název jejich debutu. Změna nastala až teď, Portal na oficiální šňůře doprovází nejvyšší stupeň marketingové masírky, kynoucí prsty lákající na nejbližší zastávky protrhávají tajemnou oponu.
Všemu předcházela místní Gertie Adelaido, která měla připravit půdu fúzí noisu, power electronics a performance artu. Set připomínající tvorbu Pharmakon a Puce Mary pracoval s hlukovou břitkostí a syntezátorovým chladem, do nichž byly vetkávány emoce prostřednictvím nespoutaného vokálního projevu a kontaktní performance.
Spojení se zbylou soupiskou se už s prvními tóny Impetuous Ritual jevilo nesourodě, zejména z důvodu kolize lidského a odlidštěného přístupu k hudbě. V případě obou kapel nejde o snahu o spojení – to účastníci obřadu musí jít zlému a nevábně chaotickému naproti. Impetuous Ritual tak zabrali značky, ve velmi sporé, hřeby ověnčené garderobě start neavizovali, po několika mohutných locích z lahve rumu prostě začali.
Ve snaze vyhnat primitivní násilnost do absurdity se dostávají až do abstraktních rovin, čemuž sekunduje kompozice. Neustále se valící zvukové stěny z kytar nabízejí jen minimum záchytných bodů, nejkonkrétnějšími výstupy se paradoxně stávají zdánlivě nahodilá disharmonická sóla. Jako zdecimovaná kostra slouží bicí – ze sypaček v mezičasech vystupují neotesané blast beaty, občas i rituální vybubnovávání, které vnáší nádech barbarskosti. Evokovaná aura byla citelná, hlasitým, ale dostatečně čitelným zvukem umocňovaná, podkopnuta snad jen rozblikaným svícením.
Start Portal byl o něco přívětivější – úvod našeptala skladba z desky Hagbulbia, kde aplikovali metalový rukopis na ambientní sféry. Za doprovodu sílících syčících a dunivých motivů se na malé pódium vyskládala instrumentální sekce, která od prvního dopadu paličky začala rozplétat klubka zvrácených kytarových motivů. Lídr přišel posléze. Takzvaný The Curator se s každou deskou vyjevuje v nové inkarnaci, od okultního kněze bez tváře přes kreaturu z hlubin po ztělesnění pomíjivosti času pomocí enormních kukaččích hodin na hlavě. V rámci tohoto turné představil image černého rohatého čehosi, co kloubilo chapadlovitou image s hlavou Léviho Bafometa.
Zbytek kapely vystupuje s černými pytli na hlavách, které jistí mohutné oprátky. Kostýmy nejsou jen o estetickém dojmu, pohrávají si s aspekty deprivace, přes masky hudebníci moc nevidí a nemají běžný přísun kyslíku. Hraní étosu sekunduje. Temné fantasmagorické kytarové spletence nestojí na památných riffech nebo technických finesách, dusí tíživou atmosférou tvořenou z neznámého, znepokojivého, těžko polapitelného.
První poslech může méně ostřílenému uchu navodit iluzi, že Portal tvoří něco, co postrádá příměr, oni sami se přitom hrdě hlásí k odkazu americké deathmetalové klasiky Incantation. Inspirace je v repertoáru patrná, s každým dalším nosičem se však rozbíhá do poloh, ve kterých Portal stojí pevně na vlastním autorství. Může za to i nezvyklá koncepce: snaha o navození pocitů prožitých během spánkové paralýzy se kloubí s vlivy z klasické hororové literatury a obskurními atributy viktoriánské éry.
Obdobně působí i rdousivý vokál Curatora. Zlověstný šepot jde proti typickému metalovému pojetí a podporuje zneklidňující neznámo, když přednáší texty plné neznámých či pokroucených slov. Během večera hlas ale nevyzněl dostatečně konkrétně, prostor byl věnován spíše precizní kytarové a bicí sekci. Ta během setu vystřídala nespočet vyhrávek a komplikovaných pasáží, o které se i obeznámenější posluchač opře jen na chvíli, průřezový setlist se soustředil spíše na novější tvorbu.
Vrcholný moment přišel příznačně na závěr, během dvojice skladeb Eye a Curtain – právě tu mohl člověk nejintenzivněji nabýt pocitu symbolického otevírání portálů, náhledů za hranice chápání, do těch horších variant multiversa. Rozháraným klubovým světlům, utopenějšímu vokálu a ne zcela adekvátnímu prostoru navzdory.
Nedělní a současně závěrečný program festivalu Metronome, letos poprvé na letišti v Letňanech v Praze, se dále držel horka. Hudebně tentokrát vsadil zejména na indie popovou a rockovou notu. Tři stage zaplnila jména známá i méně známá, která Praze naplno odhalila svůj nemalý potenciál.
Pot ždímající počasí nepolevilo, lidí přesto s víkendem a headlinery přibylo, byť ne dramaticky. Hudební program na třech pódiích letiště v pražských Letňanech, kde se letošní ročník Metronomu koná poprvé po deseti letech fungování, během sobotního odpoledne gradoval a vyústil v dvouhodinovou show Nicka Cavea s kapelou.
Vyprahlé letiště, osvěžující průlet žánry a program, díky (i kvůli) kterému chybí rozhodování, na jakou stage se vydat. Pozvolný start se nesl v duchu letní pohody a zároveň festivalového očekávání těch, kteří si chtějí celou akci hlavně užít.
Aj zlá reklama je reklama, Fakemink do minút vypredal Roxy, po navýšení kapacity Sasazu.
Zpěv sirény Biancy Casady, stejně ohlušující jako strhující, podtrhlo zjevení komponovaného nástroje, na který se hrálo jako na skleněnou harmoniku a zároveň z něj trčely korpusy velikých trub.
Jednotvárnost se tedy Respectu i v letošním roce vyhnula obloukem, mimořádně příznivé bylo i počasí, ani hic, ani dešťové kalamity, nechyběly obvyklé požitky jako příjemní lidé, skvělé jídlo a podobně.