Příběhy beze slov vypráví Godspeed You! Black Emperor

Neskutečně dlouhá gradace, spousta rámusu na pozadí, kytary, co zní jako křik ptáků na pobřeží, do nekonečna protáhlé tóny houslí, pak melodie, které evokují orientální atmosféru psychedelie šedesátých let, spousta motivů a rytmických změn – úvodní song nového alba od Godspeed You! Black Emperor je jako příběh. Má totiž úvod, zápletku, děj i rozuzlení. Je jako abstraktní programová hudba. Monumentální dvacetiminutovou Mladic střídá první ze dvou hlukových nahrávek – drone nazvaný Strung Like Lights at Thee Printemps Erable je plný napětí a poskytuje přesně tolik času, kolik je potřeba na vzpamatování se, nabrání dechu na úžasnou We Drift Like Worried Fire. Myšlenky dostávají krátké volno a můžou se rozvíjet na téma „co se to právě stalo?“ a „co se ještě dít bude?!“

Věrni heslu post-rock vás nejdřív uspí a pak vám ustřelí hlavu, GY!BE pomalu pokračují s první melodií a my si můžeme užít pocit, že je všechno celkem v pořádku a vlastně krásné, i když to tak ze začátku vůbec nevypadalo. Ale nedělejme si iluze – druhá část nás uvrhne zase zpátky do temnot. Jako by se Godspeed snažili potrestat posluchače za kacířskou myšlenku, že vytvoří něco, co asociuje i jiná slova než utrpení a peklo. A posledních pět minut – je to snad naděje? Objeví se z ničeho nic a písnička s tak trefným názvem se loučí velkolepou atmosférou. Těžko uvěřit, kolik pocitů dokázali GY!BE vměstnat do jediného songu – možná víc, než většina kapel vloží do celé diskografie. 'Allelujah! Don't Bend! Ascend! končí bílým šumem, možná se jedná o vítr kanadských hor a plání. Pak přichází vrzání houslí jako od Velvetů, ale toto není o heroinu ani o lesklých kožených botách, je to dost možná o zkaženosti establishmentu, a nejspíš o tom, co se děje ve vaší hlavě právě teď. Deska mistrně pracuje s pocity, střídá agónii s mánií, je bipolární, náladová. Nejspíš to vypadá, že přeháním, ale tohle album vám převypráví celý život, nebo taky neznámou historickou epochu.

Dočetl jsem se, že post-rock se vyčerpal, že už nemá co nabídnout. Možná si to samé mysleli GY!BE v roce 2003, kdy ohlásili konec, aby na počátku nového desetiletí pomohli tohle tvrzení vyvrátit comebackovým albem Lift Your Skinny Fists Like Antennas To Heaven. Nastoupili do rozjetého vlaku, který sami pomáhali roztlačit – tou dobou už se v něm nějakou chvíli vezli komerčně asi nejúspěšnější Sigur Rós, rockovější Mogwai nebo kytarovější Explosions in the Sky. Do vlaku, který stavěli The Velvet Underground i My Bloody Valentine, do vlaku, který se nezastaví, dokud islandskou přírodu nepohltí města a továrny, dokud budou politické problémy sžírat všechny muzikanty v Montrealu, dokud Glasgow bude temné a neveselé místo… Převažující absence textů nutí posluchače zapátrat v emocích a vzpomínkách a dodat instrumentálkám svůj vlastní význam. Můžeme jen tušit, z čeho hudebníci čerpali. Je to příroda? Globální tragédie? Vnitřní démoni? Pověsti a legendy? U GY!BE nám možná napoví živá projekce, doprovázející jejich koncerty.

Za zmínku stojí způsob, jakým kapela desky propaguje – totiž nijak. Zpráva o tom, že GY!BE na labelu Constellation něco vydali, se šíří úplně sama, bez jakékoliv mediální masáže. Odmítají publicitu, neplánují marketingové strategie. Věří, že pravé potěšení fanoušek nalezne při procesu objevování na vlastní pěst, že hudební průmysl je zlo a říká nám, co si máme myslet. Věří, že tímto způsobem se jejich tvorba dostane do správných uší. Je to součást protestu proti velkým korporacím a vládě, někdy se o nich mluví jako o anarchistech, pod nic takového by se ale nikdo z kapely nepodepsal.

V Praze zahrají Godspeed You! Black Emperor podruhé, 11. listopadu se všech devět členů kapely pokusí vměstnat na malé pódium v Lucerna Music Baru. Lepší čas než listopad, symbol přicházející zimy a umírající přírody, si nemohli vybrat.