Příliš dlouhá cesta k příliš prchavé nostalgii (Deafheaven)

Tvář cesty zbrocená potem, zlatá barva, které v parnu došel dech. „Nebojej se vás. Bojej se toho, co znamenáte. To, co reprezentujete, je svoboda. Oni jen kecaj a kecaj o individuální svobodě, ale když se s ní setkaj, tak se jí zděsí.“ Vzpomínám na tenhle příznačný monolog z legendární Bezstarostné jízdy. Deafheaven se toho nebáli, Ordinary Corrupt Human Love je stejnou měrou tvůrčí svoboda jako okázalá vypočítavost. Záleží snad na tom? Vždyť rány způsobené vypočítavostí krvácejí úplně stejně jako ty od bezelstné, půvabné zákeřnosti. Jenom ta chuť a ten prožitek jsou jiné.

rozhovor s Georgem Clarkem z Deafheaven zde

Růžové polokošile v hájemství černého stínu? Kultu moderní doby? Čirá láska i nelíčená nenávist? Parta kolem frontmana George Clarkea šlape po stereotypech a stále čeří ty samé emoce, které rozvířila zásadní deska Sunbather. Subžánr blackgaze tehdy už dávno nebyl neznámou, svůj boom si odbyl s prvními alby francouzských Alcest, avšak teprve Deafheaven mu přihráli větší pozornost a (ne)chtěnou kontroverzi. Píše se rok 2018 a podobně jako Alcest na albu Shelter, i Deafheaven na Ordinary Corrupt Human Love prochází svou vlastní katarzí, reflexí vnitřních pocitů, která brnká na strunu trpělivosti stejně intenzivně jako na mnohdy zapíranou lidskou romantiku.

soutěž (pro registrované) o dvě vstupenky na pražský koncert Deafheaven s Touché Amoré a Portrayal of Guilt probíhá do 18. září 2019 zde

Pestrobarevná něha s krásně divným přebalem? Mikromotiv úvodní You Without End mi strašně připomíná nápěv Princeova Purple Rain. Blackové sypačky v Canary Yellow působí najednou až trochu směšně, nepatřičně, to všechno s upřímně chytlavou melodikou nenáviděných postgrungeových Creed. Akustika v Near zas dává vzpomenout hitovku Zombie od The Cranberries, jenomže Dolores tentokrát nepřijde. Baladu Night People si Deafheaven určitě nepsali pro sebe, ale přímo na tělo hostující Chelsea Wolfe. Doom, nedoom? Pointou celé nahrávce budiž závěrečná Worthless Animal, znovu vystavěná na jednoduché melodii ne nepodobné postrockovým jednohubkám typu Somniaferum, s kytarou, co zvoní jako švédská Katatonie, a o dvě, tři minuty delší, než by možná musela být. Ordinary Corrupt Human Love je zapomenutá romantika ze staré VHSky, ke které usrkáváte gin tonic. Brčkem. Příliš dlouhá cesta k příliš prchavé nostalgii.