Příliš přísný na The Dodos?

Muzikanti to znají. Stojíte ve zkušebně nebo ve studiu na víkendovém soustředění a v určitém okamžiku, kdy se kapela sehraje a čas přestane existovat, sypete z rukávu jeden nápad za druhým a na konci té jízdy zjistíte, že máte spoustu vzrušujících skladeb na novou desku. Ale co když jste zrovna jednu v tom samém studiu právě domíchali? Takové dilema museli řešit i The Dodos, kteří po předloňském Carrier přicházejí po necelém roce a půl s novinkou Individ, zaznamenanou na pásky v témže období, jako její předchůdce.

Pulzující kytarové riffy, přechody bicích zuřící jak elektronické beaty, nedešifrovatelné rytmy. Všechny klíčové atributy nápaditého indie folkového dua ze San Francisca na albu nacházím a s rostoucí pompézností a rozmáchlostí slyším i sebevědomý tah do bran stadiónů, kam mají obě epické skladby z úvodu nahrávky namířeno. Proč ale musím čekat na první zapamatovatelný okamžik až do přemostění ve třetím kusu Bubble a na nosnou melodii až do refrénu čtvrté Competition? Proč se nejlepší písní celé kolekce stává Darkness, skladatelsky precizní a pomalu plynoucí song, proti němuž působí někteří jeho sprintující kolegové jako prvoplánové vypalovačky? To jsou otázky, které vyvažují prvotní nadšení z energických, ale mnohdy velmi jednoduchých a nedotažených písní. Zejména projev a frázování vokálů by sneslo kapku experimentování, aby na moment vytrhlo z rutinního rozsahu a barvy Longova hlasu. Přesto deska baví a klusá kupředu, hnána fascinující prací perkusisty Logana Kroebera, který v mžiku připomene, že počty do osmi nemusí být taková sranda, jak se může zdát. Tak proč si to, sakra, nechci poslechnout celé znova?

Někteří lidé často nechápavě kroutí hlavou nad tím, že The Dodos ještě nedosáhli hvězdného statusu některých žánrových souputníků. Rok starý koncert v pražském Pilotu možná nabízí jednoduchou odpověď. Špatně nazvučený, poloprázdný sál s nervózně působícími hudebníky na pódiu rozhodně nevytvářel dojem nevšedního hudebního zážitku, jaký bych po poslechu desek očekával. Jestli byl na vině zvuk, únava z nekonečného objíždění evropských klubů, anebo zcela jiné důvody, budeme mít možnost zjistit v květnu v Rock Café, kde se chlapíci do třetice představí pražskému publiku. Pokud se Meric Long v závěru The Tide táže "Is this the right time or should I wait for it?", já bych se v případě vydání nového materiálu přikláněl k vyčkávání a třídění zrna od plev, aby další deska nebyla pouze velmi dobrá, ale výborná. A že jsem na The Dodos příliš přísný? To já na své lásky vždycky.