Proč měnit něco, co funguje? (Alice in Chains)

Smrt Laynea Staleyho, frontmana Alice in Chains, se v roce 2002 jevila jako poslední hřebík do rakve hudebního žánru grunge. Ten v první polovině 90. let zachránil rockovou hudbu, aby následně skomíral pod záplavou drog. Málokterá hudební scéna byla prolezlá drogami tak jako Seattle a těžko byste hledali „lepší“ příklad než Alice in Chains. Jejich úspěch spojený s nelegálními substancemi je záhy dostihl – Layne Staley bodře sestoupil do drogového předpeklí, odkud nebylo jiného návratu než na márách, jak si předpověděl již v debutovém singlu We Die Young. V tu dobu ale už Alice in Chains poměrně dlouho stagnovali a oficiální rozpad znamenal pouze formální tečku.

O deset let později je situace o poznání šťastnější. Alice in Chains se pod patronátem Jerryho Cantrella vrátili na koncertní šňůry s novým zpěvákem Williamem DuVallem a prvotní rozpaky z reinkarnace značky rozptýlili deskou Black Gives Way to Blue (2009). Ta navázala přesně tam, kde v 90. letech skončili. Nyní na fanoušky cení zuby pátá studiovka The Devil Put Dinosaurs Here. Jak se povedla?

Už od prvního poslechu je zřejmé, že téměř vše zůstalo při starém. Alice in Chains totiž podobně jako Dinosaur Jr nalezli před lety svůj jedinečný sound, který se i přes zástupy epigonů dosud nevyčerpal. Za vším hledej všeprostupující rukopis kytaristy a zpěváka Jerryho Cantrella, který DuValla odstavil na druhou kolej. Ačkoliv je to nejspíš ku prospěchu věci, nelze nenamítnout, že kreativní partnerství Staley/Cantrell bylo o poznání vyváženější.

Ďábelští dinosauři sází oproti předchozímu albu na pomalejší atmosférické skladby. Úvod přesto odpálí „hitovka“ Hollow – Cantrellovy hutné kytarové riffy, patentované vokální harmonie, návykový refrén a strojově přesná rytmická sekce Kinneye s Inezem. Následující Pretty Done a Stone připomenou svou zlověstnou atmosférou časy Dirt (1992). Vzápětí přichází akustická Voices, ještě o level výše se nachází country ovlivněná Scalpel. Kartonovou temnotu definitivně prokopává odlehčená Low Ceiling, jež v textu pohlavkuje hudební pisálky. Fantasmagorické noční můry zkrátka nemůžete dotovat donekonečna. Zvlášť když vedete vcelku spokojený rodinný život.

Titulní skladba zaujme textařským vrutem od osobních výpovědí k satirickému útoku na fundamentální křesťanství. A silné momenty pokračují hypnotickým finále v Breath on a Window. Díky přepálené stopáži se nahrávka na závěr nevyhne kvalitativnímu zakolísání kvůli nevýrazným Lab Monkey, Hung on a Hook a Phantom Limb. Naštěstí situaci zachraňuje emotivní skok elektro-akustické Choke.

S novinkou The Devil Put Dinosaurs Here se na rozdíl od comebackového alba nepojila žádná velká očekávání, přesto se jedná o slušnou řadovou desku, která sice nedosahuje kvalit materiálu z 90. let, ale důstojně udržuje pověst skupiny a poslouží jako opodstatněná záminka, proč znovu vyrazit na turné.