Prolínání hudebních jazyků (Zuzana Mojžišová)

Vlna lidovek v moderních úpravách, kterou u nás na přelomu milénia odstartoval Čechomor, měla tehdy svůj protějšek i pod Tatrami a k průkopníkům rodící se slovenské world music patřila zpěvačka a muzikoložka Zuzana Mojžišová. Své představy o převádění folklórních nápěvů do současného hudebního jazyka nejprve realizovala se skupinou Jej družina, ale třetí album v roce 2004 vydala už jen pod svým jménem a také s novými, vesměs jazzem odchovanými spoluhráči. Nahrávka posbírala nejedno prestižní ocenění, úspěch ale nezměnil následné zpěvaččino rozhodnutí naplno se věnovat rodině. Předloni si hudba Mojžišovou konečně přivábila zpět a výsledkem je album Puščaňa, odrážející nemalý posun, který za těch patnáct let v jejím přístupu k lidovému materiálu nastal.

Personálně album navazuje tam, kde byla kdysi spolupráce přerušena. Slyšíme na něm tudíž opět smetánku slovenského jazzu a fusion: multiinstrumentalistu a producenta Oskara Rózsu, kytaristu Andreje Šebana, houslistu Stana Palúcha nebo bubeníka Martina Valihoru. S úvodní skladbou Puščaňa vzniká dojem, že půjde především o silnější příklon k jazzovému výrazu, o podobně laděný crossover, jaký u nás pěstují Emil Viklický, Zuzana Lapčíková nebo Marta Töpferová. Muzikantské dispozice zúčastněných by tomu jistě odpovídaly, ale nahrávka naštěstí nevykládá karty tak rychle a tak jednoznačně. Prolínání jednotlivých hudebních jazyků – folklórního, jazzového i rockového – je tu podstatně komplexnější a hloubkovější. Lidové melodie neslouží, jako u výše zmíněných interpretů, za téma, které následně pouze mutuje do jazzových harmonií a sól. Tvoří pevnou součást bohatě vrstveného a proměňujícího se celku, jemuž slouží všechny nástroje.

Rytmika s mimořádně invenčním Martinem Valihorou nesází zdaleka jen synkopy. Tam přidá rockový důraz, jinde přejde do snivého downtempa a když je třeba zařadí i rovný strojový beat (Plačka). Kytara, housle, trubka (jako vždy skvělý Oskar Török) nebo cimbál se ke klasickému sólování uchýlí jen zřídka a i ty přímočařejší skladby jako Žitečko nebo Šijeme mají vždy napínavý, dopředu těžko odhadnutelný vývoj. Nejpůsobivější část přichází někdy ve třetině alba, kde bezprostředně po sobě následují tři delší, atmosféričtější skladby A na Jana, Zabili Jaňíka a Tam ma, Bože. Vzrušující gradace uprostřed první z nich nebo velkolepý sborový refrén té třetí patří k jednoznačným vrcholům desky.

Aranžmá, v hrubých rysech naskicovaná samotnou Zuzanou Mojžišovou a následně kolektivně dotvořená, jsou natolik důmyslná a zábavná, že někdy skoro zastiňují sdělení textů. V případě lidových veršů to ale není zase tak zásadní nedostatek, v těch bývají témata předem daná: láska a smrt, případně ještě práce (Šijeme). Navíc vokál Mojžíšové je natolik sebejistý, výrazově pestrý a propojený s instrumentální složkou, že ho lze klidně vnímat i jako další nástroj. Občas by mu možná neškodil syrovější výraz, na druhou stranu je otázka, jestli by to uprostřed těch vytříbených aranží nepůsobilo nepatřičně. Klíčové jsou svoboda a otevřenost, s nimiž se tu z různých žánrových přísad rodí smysluplný, barevný celek. V tom je současná tvorba Zuzany Mojžišové minimálně o úroveň výš, než bývala Jej družina.