Prolnutí světů (Veliké Když)

Alan Moore přepsal historii komiksu a patří k těm, kteří z něj sňali prokletí „pokleslého čtiva“. A s oblibou také ve svých dílech mění historii jako takovou. Strážci (1987) nabídli dekonstrukci superhrdinského žánru na pozadí studené války, Z pekla (1996) zkoumá jeden z velkých městských mýtů, ten o Jacku Rozparovači, V jako Vendetta (1989) buduje nový. S podobným gustem dokázal po svém nahlédnout na věci jiných, třeba Howarda Philipa Lovecrafta.

Vždycky se o něm hovořilo jako o velkém vypravěči, který si komiks ohýbal podle libosti. A dlouhou dobu zároveň vyvstávala otázka, zda se Moore pustí do literatury. Prozaicky nakonec debutoval v roce 1996 románem Voice of the Fire, o deset let později následoval rovněž román Jerusalem a pak barvitá povídková sbírka Iluminace (2022), které jsme se konečně dočkali také v českém překladu. Předloni se britský autor pustil do svého zatím nejambicióznějšího počinu a zahájil románový cyklus Dlouhý Londýn. Jeho první část, Veliké Když, je obžernou jízdou mezi realitou a fantazií.

Těch světů skrytých za naším běžným světem nabízí fantastická literatura nemálo. Alenka v říši divů, Letopisy Narnie, Harry Potter, Noční hlídka a stovky dalších. Moore se, co se fabule týče, pohybuje v typickém a dosti provětraném rámci „neznalý hrdina objeví, že existuje jiná realita, postupně do ní proniká a vychází z ní proměněný“, přesto dokázal vystavět univerzum, u kterého nelze než žasnout. A přitom alternativní Londýn, který se tu a tam prolne s tím skutečným z roku 1949, není hlavní atrakce.

Čtenář je, stejně jako hlavní hrdina Dennis Knuckleyard, téměř dospělý trouba, který otročí v knihkupectví své bytné, onou alternativního realitou titulního Velikého Když doslova tažen tak, aby byl co nejrychleji „pryč“. Barvitý proud obrazů, zvuků, dojmů, pocitů, útržků událostí připomíná zrychlený film, dílo bláznivého střihače. Čtenář i Knuckleyard jsou tímhle gejzírem, připomínající šílený trip, zahlceni a zároveň omámeni. A Moore moc dobře ví, že něčím takovým je třeba šetřit, aby to nezevšednělo – anebo aby to špatně neskončilo, k čemuž v románu, který možná trochu trpí na to, že má vlastně až moc konců, a tedy i v zásadě vyrovnaných vyvrcholení, taky stane. Jen někteří mohou mezi dvěma světy procházet.

Londýn, ten skutečný, se v Mooreově románu vzpamatovává z následků bombardování. V ulicích jsou stále trosky, prostředí je syrové, deštivé, špinavé, Knuckleyard žije v prostředí, vedle kterého je Potterův přístěnek pod schody luxusem. A přesto je to svět, kde existuje magie a v drobnostech a postavách proráží z jednoho světa do druhého. Moore prolíná fikční svět s tím skutečným, dobovým a zalidňuje jej skutečnými postavami – a často jsou to právě ty nejvíce bizarní, které mají v realitě největší oporu, skutečná je i kniha, která uvede příběh do pohybu, i její autor. Skutečnost je ve Velikém Když pečlivě „ozdrojovaná“, každá z kapitol má své vysvětlující poznámky.

Moore vyprávění konstruuje lineárně a omezuje jej jen na pár klíčových postav, spletitosti se čtenář dočká v promyšlené síti odkazů, narážek a náznaků. Celé Veliké Když je intertextuální hra o několika dimenzích, kniha, jejímž klíčovým motivem je průnik dvou realit/světů, sama pracuje na tomtéž principu a do fikčního světa nechává prorážet zkušenost čtenáře. Nechá ho nacházet místa, která jsou posunutá, dává mu nápovědy, ale není doslovná. V této rovině Alan Moore čtenáře za ruku nevede.

Příběh samotný však plyne bez toho, aniž by čtenář tápal. Veliké Když má švih, humor, špetku romantického blouznění hlavní postavy, je to gangsterka i fantasy svorně zaklesnuté do mysteriózního románu o prokleté knize. A jakkoliv je prvním svazkem delšího cyklu, funguje samostatně, zároveň se Mooreův „paralelní Londýn“ může rozšiřovat do nekonečna a v dalším pokračování se vydat úplně jiným směrem. Vypíchnutí si zaslouží i český překlad Richarda Podaného, který si poradil s řadou slovních hříček a jazykových žertíků. Veliké Když je doslova žrádlo.