Na předchozí nahrávce se snažili posluchače pobavit experimentováním s různými žánrovými prvky, kdežto u Saviors se vrátili k punkrockovým kořenům, hutným kytarovým riffům a intenzivním bicím.
Green Day se po čtyřech letech vrací na scénu s novou, již čtrnáctou studiovou deskou Savior, která hudebně připomíná dvě starší: průlomovou devádesátkovou Dookie a punkrockovou operu American Idiot (2004). Na nostalgické novince se kapela vrátila ke kritice aktuálního dění v rodné zemi.
Úvodní skladba The American Dream Is Killing Me odkazuje k iluzi amerického snu. Songy ze starších desek připomíná nejen frustrací a zoufalým hledáním spravedlnosti, ale také rychlým tempem a energickým rytmem. Bobby Sox zas navazuje na třicet let starou píseň Coming Clean (Dookie) a zatímco ta se dotýkala coming outu, nová oslavuje smíření s vlastní sexualitou. Vedle těžkých témat je osvěžující slyšet kytaristu a zpěváka Billieho Joea Armstronga v refrénu křičet: „Do you wanna be my boyfriend? Do you wanna be my girlfriend?“
Chytlavý a velmi osobní singl Dilemma pojednává o závislostech, mentálních nemocech a o bolesti. O nic méně chytlavější není ani song 1981 oslavující riot girrrls, typická ukázka energického punkrocku, který je pro Green Day tak příznačný, nebo Corvette Summer, vyjadřující nezájem o konvenční materialismus. Green Day sice stárnou, zelené vlasy jsou ty tam, ale duchem jsou to stále rockeři nadšeně se vymezující vůči společenským očekáváním a normám.
Další motivy napadající americký sen přináší písně Living In The 20’ nebo Coma City; ta nás zavede do města poznamenaného častou střelbou, kde si děti hrají před nedělní mší za chemičkou. Jako vždy i na téhle desce mají místo sentimentálnější kousky, do kterých Armstrong vložil část své duše a vlastních zkušeností: Father to a Son popisuje otcovskou lásku, zatímco Suzie Chapstick pojednává o zlomeném srdci a ztrátě blízkosti.
Na předchozí nahrávce Father of All Motherfuckers se Green Day snažili posluchače hlavně pobavit experimentováním s různými žánrovými prvky, kdežto u Saviors se vrátili k punkrockovým kořenům, hutným kytarovým riffům a intenzivním bicím. Společensko-kritické texty reflektují nezaměstnanost, bytovou krizi, sociální sítě a nedodržené společenské sliby, ale taky osobní boj s vlastní myslí a se vztahy k druhým. A to není málo.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.