Prvotřídní šeptalka Marissa Nadler

Marissa Nadler je prvotřídní šeptalka. Její hudba nepřekračuje poklidné andante a s postupujícím časem ještě zpomaluje. Ideální, když venku bzučí květen. Nadler se ale na Strangers posunula a rozhodla opustit čistě vybrnkávané osobní písničky, rozhodla se něco přidat, posílit instrumentaci. Nečiní tak nijak grandiózně, ale přece slyšíme více vrstev a díky tomu je album živější než předchozí July. Má silnější rytmický podklad, který skladby pohání kupředu.

Strangers je od prvního poslechu o dost jiná deska než ta minulá. Zvuk je mnohem bohatší a intenzivnější, singl Janie in Love je přímo hlučná skladba. Tedy v intencích gotických balad a „heavy ambientu“, jak popisuje styl svého producenta Randalla Dunna. Ten s ní spolupracuje od doby, co se upsala Sacred Bones, přičemž zpěvačka přiznává, že o tom, jak dobrý je to label, neměla ani ponětí. Mluví o sobě jako o „pravé poustevnici“, která moc nevylézá ze svojí ulity a na svět se dívá jako nezúčastněný pozorovatel. Sice tvrdí, že je to způsobené také tím, že na umění potřebuje být o samotě, ale stejně je to introvertka jako vyšitá.

Obsese temným, zoufalým a opuštěným je pro ni typická, dokonce to vypadalo, že by Strangers mohla být konceptuální deska s apokalyptickým leitmotivem. To krásně nahrává směrem k druhově příbuzné Chelsea Wolfe, která se na loňské Abyss vyloupla podobným způsobem z tichých balad do širokého a plného zvuku. Úplně ty dvě vidím, jak se spolu prochází u Chelsea na poušti za barákem a probírají Townese van Zandta. Wolfe je ovšem přeci jenom ostřejší, potetovanější a koketuje s metalem, zatímco Marissa Nadler nadále klouže do jemnějších éterických poloh a nad koncem světa spíš medituje jako nad něčím křehkým a krásným. Wolfe popisuje akci, kdy se věci štěpí a rozpadají, Nadler chodí rozvířeným prachem a užívá si ticho po bouři.

Obě jsou amatérky, co se učí spíš za pochodu. Nadler je nadšený samouk a kytaru bere jako experiment. Když se z jejího původního oboru ilustrace začala stávat práce a ji stresoval tlak a soutěživost, utekla k písničkářství. A když se práce začala stávat z vydávání hudby, přišla nabídka od Sacred Bones a ona se radostně vzdala souvisejících starostí. July dnes popisuje jako vzkříšení kariéry.

Obě se učí hrát s kapelou. Nadler teď usilovně dumá, jak některé nové skladby zahraje sólo, a jak zvládne být hlasitější i bez většího doprovodu. Využívá též svoje výtvarné schopnosti a s novou deskou a mottem „budu psát písničky, co mi nebudou připomínat, co jsem už napsala“, se začala učit okénkové animaci a natáčet si vlastní klipy. Po All the Colors of the Dark bude ten další pro Janie in Love.

V Shadows Show Diane se Marissa Nadler dívá z verandy svého bytu v Bostonu na sousedku. Je z toho jedna z nejlepších písniček na albu, i když skutečnost nejspíš nebyla zdaleka tak osamělá a depresivní. V refrénu si v lehce mrazivé harmonii představuje, jaké by to bylo, kdyby byla někým jiným. Na příbězích svých kamarádek (Janie in Love, Katie I Know) modeluje písničky, které mají zobrazovat malé příběhy jako odrazy světa coby celku. Nebudu tvrdit, že to je přelomová myšlenka, kterou neobjevil bezpočet povídkářů a písničkářů před ní. Spíš než odraz velkých konceptů se tu ale nabízí obrázek tichého vnímání světa a pohledu někoho, kdo je spíš v pozadí a kdo na vás možná nikdy nepromluví. O jejím názoru budete jen marně spekulovat, dokud vám na Vánoce nepošle přání se sněhulákem. Na škole jsem takovým lidem říkávala Klub nesmělých.

Ne vždycky velký zvuk sedne. Hungry Is the Ghost má být velký epos, ale pro mě ztrácí na síle nevýrazným vokálem a rozplývá se v jeden šum. Natahuju uši, abych ze sykavek pod kytarou slyšela alespoň něco. Někdy usilovně doufám, že se do toho Marissa trochu opře a opustí svou postavu spící panny (Strangers), ale musím se spokojit s tím, že je při vědomí.

Spíš než Strangers mě zajímá, co bude příště. Možná se dočkám brzy, protože v srpnu se Nadler chystá nahrávat EP, na které by chtěla zahrnout cover The Beach Boys. Marissa Nadler a Beach Boys? Pusťte si Till I Die a hned pochopíte.