Rafinovaně vyplněný prostor Core of the Coalman

Jan Švankmajer tvrdí, že nejdůležitější zprostředkovatel světa je dotek. Je-li tomu tak, i hudebníci se mohou snažit zpřístupnit svá díla tomuto dnes trochu podceňovanému smyslu. Největší potenciál k jeho hudební iniciaci má bezpochyby noise.

Ten dnes není nedostatkovým zbožím, povedlo se mu prorůst do všemožných škatulek. Hojně ho využívá i Core of the Coalman, vlastním jménem Jorge Boehringer, nutno však dodat, že noise pro něj není ani zdaleka jediným výrazovým prostředkem. Jorge s oblibou mučí zvuk violy v nekonečných zacykleních a hloubkách obvodů, zároveň využívá field recordings, neboli zálibu takzvaných lovců zvuku, rád se interpretuje skrze doprovodné vizualizace a hoví si v performancích. Jeho akustické kompozice se prohnaly přes významné světové festivaly, pod svým alter egem přivedl na svět hned několik alb. Plastová okna a dveře jsou druhou spoluprací s labelem KLaNGundKRaCH, z čehož tou první byla You'll Need a Katapult. Deska vyčnívající téměř regulérními písněmi i sklony k minimalismu.

Ničeho takového se na nové nahrávce nedočkáme. Útržkovitými melodiemi pochopitelně disponuje, jsou to ale spíš cáry, ledabyle rozházené po celé stopáži, žádné postupně piplané motivy, zacyklené melodické kaskády se přelévají do hrubozrnného noiseu nebo se klubou jakoby odnikud. Tyto elementy jsou do sebe prorostlé jako hudební jin a jang, i ty nejnekompromisnější ataky jsou přívětivé, zajímavé a snadno poslouchatelné.

Elektronické kompozice jsou kulaté, plné pomalých pohybů a přitom hravé. Nebudete ani na chvíli pochybovat, že právě ty symbolizují Boehringerův čas strávený pod hladinou, až je těžké uvěřit, jak věrné je abstrahování těchto pocitů do skladeb, což lze směle říct i o zvukové přilnavosti k okolí. Při poslechu jste sváděni k uchopení tónů, jejich převracení, necháte si je brnět do dlaní a skrze celé tělo, dojem taktilního několikrát přejde až v příjemně elektrizující pocit.

Díky zvukům odcizeným z okolního světa nastupuje dojem autentičnosti. Neodtrženosti. Tyhle nahrávky nejsou úmyslně zbavovány reálných kontextů, stojí spíše nad nimi jako Platónovy ideje. Všechny vlivy zapříčiňují, že album stojí mimo pseudointelektualismus i nucenou touhu po něčem novém, konečná nenásilnost a samozřejmost může docela dobře oslovit i novou hudbou zcela nepoznamenané posluchače.

Core of the Coalman vyžaduje možná trochu trpělivosti, zejména u skladeb, jejichž více než patnáctiminutová stopáž nenabízí žádný osvobozující pocit. Jeho síla je v rafinovanosti; chvíli je ostrý jako Xennakis, chvíli těkavý jako Stockhausen, velice nenápadně si pohrává s minimalismem a je radikální jako noise. Nikdy ale destruktivní nebo plochý, je plný plastičnosti. Můžete se ho dotknout a on se zároveň dotýká vás.