Reality show života (Petra Soukupová)

Petra Soukupová je scenáristkou, dramaturgyní a spisovatelkou, jež byla v roce 2010 oceněna Magnesií literou v kategorii Kniha roku za soubor povídek Zmizet. Pod sněhem je její nejnovější, pátá próza, která vyšla v tomto roce.

„Rodina je základ státu!” hřměl z filmového plátna na počátku 70. let Josef Šebánek coby děda Homolka a babi Homolková mu moudro odsouhlasila. Soukupová po několika desetiletích od tohoto prohlášení přichází s pohledem na věc krapet odlišnějším – rodinná sounáležitost v době konzumu a egoismu je rozbita napadrť, popřípadě visí na pověstném vlásku, o jehož pevnosti by se dalo úspěšně polemizovat.

Kniha Pod sněhem je v podstatě road movie, na jejímž konci zdá se být klidná oslava kulatého výročí hlavy rodiny. Osazenstvem, jež se ocitá na cestě, je sesterské trio s ratolestmi, které se ocitá na palubě osobního automobilu. Každá ze sester trpí svým vlastním zklamáním, svým vlastním komplexem neúspěchu, který je ventilován na osoby, jež jsou zrovna v nejbližším dosahu – spolupasažéry. Kabina automobilu se postupem času stává uzavřeným prostorem, v němž se životní pocity a emoce všech zúčastněných proměňují v ponorku: „Olga má zase co dělat, aby se nahlas nezasmála nebo vůbec nedala nějak najevo, že to je blbost, to je celá Blanka, zase si to hlavně s nikým nerozházet, Olina by se vsadila, že si taky myslí, že by na to Kristýna neměla. A jak ji ta Kristýna štve, jak je pořád uvzdychaná...“

Podobně jako čerstvě napadaný sníh ukrývá jistá tajemství, která se objevují až s jeho táním, nevinně pronášené povzdechy či pečlivě promyšlené verbální útoky sourozenců odhalují ústrky i rodinné nespravedlnosti, o kterých se zdálo, že jsou navždy pohřbené v hlubinách času. Jenže rány od nejbližších jsou nejhůře zhojitelné, zda-li vůbec.

Nesoulad a ignorace se netýká pouze mladší generace, nepochopení a uzurpace se nevyhýbají ani té rodičovské. Tam, kde chybí svoboda individuality – ono Jirousovo „neomezuj a nenech se omezovat“ –, je východiskem změna, která nemusí být pro okolí nejpříjemnější, obzvláště pro děti. Ty rodičovskou atmosféru vnímají jako poklidný přístav ve vnějším světě rozbouřeného moře: „Pokrčím rameny, co mám říct, jak se nastřádalo milión věcí až k jedné větě?“

Soukupová nepřichází s jednoznačným lékem na neduhy dnešní společnosti, pouze je přes jednotlivé členy své knihy čtenáři předhazuje. Na paškál se tak mimo jiné dostávají témata pofiderní krásy servírované módními časopisy, technologické náhražky dětských kamarádů i dospělých a stejně tak citová vyprahlost a stereotypy singles i ženatých párů. Jako by měl čtenář možnost stát se divákem reality show, která místo vnějších znaků odkrývá niterné pocity zúčastněných.

Pod sněhem jako by bylo pokračováním prvotiny K moři, s níž Soukupová šokovala tehdejší český literární svět. Počet účastníků zájezdu se rozrostl, dítka dospěla v mladé ženy, jména se změnila, nesourodost a diametrálně rozdílné pohledy na svět v nich však nadále zůstávají. Na mysli neodbytně tane prouzovská mantra „Mění se jména, zůstává pocit”.

Tak jako u frýdeckomístecké kapely, ani u této knihy nelze nějaký pozitivní efekt očekávat. Při čtení – podobně jako u sledování zmíněných Homolků –, si čtenář klade neustálou otázku: „Je to pouze fikce, nebo si čtu svůj vlastní životní příběh?“