Redefining Heavy: The Psyke Project

Ze slovního spojení „hudební projekt“ mám vředy. Proč má někdo sakra potřebu takhle pojmenovávat opravdovou kapelu o pěti lidech (žádný pseudonym pro mačkání čudlů a elektronickou one-man show libovolného žánru), chápat nemusím, ani nepotřebuju. Zpětně zjišťuju, že dánský kvintet The Psyke Project hraje už přes deset let a nahrál 3 alba + 1 EP, my si ale dali první rande u splitu s As We Fight z roku, v němž si Oscara odnáší britsky sprostý film o vladařově vadě řeči a Tepláky oceňuje Akademie Populární Hudby cenou nejvyšší.

Na rozdíl od minula jsem u letošní nahrávky musel dát víc druhých šancí. Řešení nemá až tak zubaté ostří: lehnout si pod Guillotine s úplňkem v zádech i v podvědomí. Vazbení kytary s aparátem slouží jako koncertní entrée odpradávna a nemusí jít nutně o hardcore. Tady mi to málem utrhlo hlavu. Zvuk jako by se nahrával na šrot, ovšem producent Jacob Bredah má všechno tam, kde chce. Praská to, hučí to, bolí to. Parádně! Tempo se od minula znatelně snížilo na pomalé, případně ještě pomalejší (častěji), pravidlo poruší až sedmá moshovačka Ghost Fight, což je jediná skladba, v níž se neujal mikrofonu frontman Martin, který jinak připomíná dánskou variaci na Jakea Bannona. Obalu by logo Deathwish Inc. jistě slušelo, třeba příště. Žánrové rozkročení ovšem odpovídá: post-metal, sludge, black metal, noise, hardcore…

Úplně novou škatuli pak potřebuje čtvrtá stopa pojmenovaná Partisan. Kytara nastaví nižší otáčky, bum a pak… Tady nastává největší prohra ve snaze popsat to peklo, co následuje. Partisan je TAK ZLÁ, jak jen to ještě může znamenat kompliment. Syrovost, bolest, temnota, špína, a to všechno se valí pomalu, že to snad pomaleji ani nejde. Nabízí se srovnání s Neurózou a hned následující věc na ni nechá vzpomenout pochodem vchod lačné tlamě plné bolestivě studených rampouchů, co se při každém skousnutí tříští na kousky, až to trhá uši. Tremollo. Zmíněná sypačka. A zase zvolníme, což může být i na škodu, pokud nejste opravdu masochista schopný utopit se v asfaltu. Ano, tohle je právě to album, které vyžaduje vinyl a mělo štěstí, že se za kolaborace pěti labelů dočkalo. When Man Became God, masakr sluchovodu a mysli jde do finále. Ale až po výměně zbraně, vrah si jen potřebuje oddychnout a nabrousit rezavou čepel. Nádech nad hladinou, kopanec do čela a jste v tom zase. Utéct zpod gilotiny je snazší. Tohle album nedoporučuju!