Samia, písničkářka s andělským hlasem a výjimečným rozsahem, už není děcko. Album The Baby je plné melancholie a cynismu, které cítí mladý dospělý konfrontovaný se skutečným světem.
Samia, písničkářka s andělským hlasem a výjimečným rozsahem, už není děcko. Její debutové album The Baby je plné melancholie a cynismu, které cítí mladý dospělý konfrontovaný se skutečným světem. Únava a rozhořčení ze zavedených pořádků, zejména co se týče postavení žen, se v její hudbě neprojevují poprvé. Před třemi lety jí získal pozornost singl Someone Tell the Boys věnovaný pánům tvorstva s veršem „Someone tell the boys, they’re not important anymore“. Nic takového už se na albu neobjevuje, je z něj cítit zamyšlenost a zároveň reflektuje její prožívání lásky a vztahů. Věta z úvodní Pool „I said, I'm afraid that I need men, you said, need me then,” dobře předznamenává následující skladby.
I sama o sobě ovšem Pool funguje skvěle, navozuje klid, který nastane po ponoření pod hladinu, kdy člověk slyší jen hukot vlastní krve a vše ostatní je utlumené. Stav, ve kterém jsou problémy daleko, tak daleko, že se vynoří otázka: jak dlouho může takové štěstí asi vydržet? A když šťastné období pomine, zbydou vzpomínky, které s časem blednou. Samia v Does Not Heal za doprovodu akustické kytary oslovuje někoho, kdo jí býval blízký a vzpomíná, jak se řízla do nohy, když spolu přelézali plot. Nejdřív se bála tetanu. Teď se bojí jen toho, že se rána dobře zahojí a vybledne jizva, která by jí mohla zůstat jako připomínka, že si společné časy jen nevysnila.
Fit N Full satiricky podává ideál dnešní ženy, která je i na dietě pořád v pohodě a ráda se svléká: „Only getting hotter as I sweat, I have never really been upset“. Písničku lze označit za indie-rock, žánr, který bývá se Samiou často spojován, ačkoliv většina hudby jde trochu jiným směrem, míří někam mezi zasněný pop a folk. V tomto kontextu ještě roste sarkastický osten skladby. Ten je přítomný po většinu trvání alba, nicméně zde je nejpřímočařejší, nemusíme ho hledat mezi řádky.
Jako spoluautoři skladeb se na albu objevili mimo jiné kolegové z Grand Jury, třeba Nathan Stocker, zpěvák kapely Hippo Campus, se kterým Samia před rokem nazpívala single Utah. Závěrečnou Is There Something in the Movies si ovšem napsala sama. Je to vyznání a zároveň obvinění ze zrady její důvěry. A jestliže dříve na albu zpívala, „I wanna be your poetry,“ outro alba dokazuje, že je schopná nezávisle na komkoliv jiném reflektovat své emoce pomocí poetiky, která je emotivní i vyzrálá zároveň: „I left you in life […] I only write songs about things that I'm scared of, so here, now you're deathless in art.“
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.