Rene LaVice, doubledropy na obzoru

Skejťáci mívají k hudební produkci dost osobitý přístup, alespoň soudě podle Camo & Krooked. Nejinak je tomu u dalšího bazénového machra: Rene LaVice sype celý rok z rukávu esové singly a místo fullhousu praštil o stůl druhým albem.

Jeho remix Helium představil Andy C loni na Pirate Station a tou dobou už LaVice dávno patřil k Ram Records. Aby toho nebylo málo, s The Prodigy letos objel Británii na tour k jejich nové desce. Nicméně když v říjnu oslavil spolu s dalšími narozeniny klubu Storm, ohlasy na jeho vystoupení byly lehce rozporuplné. Proč?

LaVice stojí jednou nohou v drum’n’bass, druhou v rocku a třetí někde v Tramtárii, kde těží nejhorší noční můry chudáka Františka a rafinuje z nich vyprasené basy. Ty známe v podstatě ze všech singlů předcházejících albu, stačí nasadit jehlu a můžeme pogovat na dnb. Druhým stranám singlů pak náleželo experimentování se žánry, samply i kompozicí a přineslo výjimečně sladké plody: The Calling to dokonce dotáhlo na seznam nejhranějších skladeb BBC Radio 1. Své udělaly krásné vokály, hlavní roli si však zahrál kontrast mezi (bas)kytarovým brnkáním v intru a špinavou basovou linkou v dropu. LaViceovo aranžmá i styl hry vůbec odpovídají spíše rocku. Masivní intra, energické dropy, sem tam elegantní mix nebo doubledrop, užít si outro a znova. Pauzy na oddech sice rigidnější příznivce elektronické hudby trápí, patří ale k Reného stylu.

Čerstvý materiál drží krok s dřívějšími singly a občas ho i natáhne. Vlastně nejsem schopný se rozhodnout, která z nových věcí mě baví nejvíc – nejspíš ta, co právě poslouchám. Jen dvě výjimky kazí elektrizující zážitek z alba, které jinak krásně odsýpá – utahaná, bezvýrazná Wave a nesmyslně krátká I Know Not. Zkuste se na ně koukat jako na intermezza, nepřikládat jim valný význam a skočit rovnou do druhé poloviny desky. Ta totiž hodila za hlavu všechny slaďárny a místo toho brutálně duní. A nelekejte se fúze dubstepu a trapu v případě Foook It, duní taky a duní dobře.

Nepříliš nápaditý přebal skrývá originální přístup k dnb. Zasněné a citlivé skladby jen tak tak balancují na jednom konci houpačky, druhý totiž zatěžuje klubko nabasovaných, uřvaných bangerů. Rene LaVice na nich distortionem nešetří, stejně jako nešetří svoje fanoušky doma nebo na raveu. A už vůbec nešetří soundsystémy.