Řetězy táhnou minulost do přítomnosti (Chain And the Gang)

Roku 1960 nahrává Sam Cooke píseň ChainGang o údělu černých otroků v Americe. Roku 2004 vychází první deska Moimir Papalescu And The Nihilists, kterou uzavírá jiná píseň ChainGang a kde La Petite Sonia proklamuje „We Are the Gang of the Chain“. Některé pojmy se derou do skutečnosti a poutají na sebe pozornost. Tak se na začátku 21. století v odkazech zjevují Chain And The Gang. Gangy a řetězy prostě táhnou. Asi hlavně ty řetězy.

Při prvním poslechu si člověk říká, že všechny ty postupy už někde slyšel, v Not Good Enough zcela nepokrytě linkují na další hit Sama Cookea Stand By Me, kytara přehrává feeling z 50. až 70. let s podobným dirty zvukem, brousí v bluesových vodách, gospelové back vokály, ač proklatě bílé, ňufají v pozadí. Titulní Music’s Not for Everyone s hypnotickou tamburínou evokuje The End od The Doors a manzarekovské klávesy nás provádějí celou deskou jako hurvínkové boty a po celou dobu se nabízí otázka, proč by někdo chtěl vyvolávat duchy doby dávno minulé? Jenže na druhý poslech si člověk uvědomí, že to vlastně celé funguje. Ono to sakra funguje, jak je to sakra možné? Jak to, že prošla tahle loupež zvukové banky z minulého století? Jak to, že funguje takovéto okultní obcování s mrtvolami vězňů a těžkých osudů?

Vysvětlení je nasnadě. Za A) jsme v Americe a za B) celá nahrávka zní strašně upřímně. Jako by Chain And the Gang tenhle styl právě vymysleli a s lehkostí ho přehrávali. Není tam sice pověstná dravost a šílenství druhé poloviny minulého století (a to je jediná věc, která je usazuje do současnosti), ale místy to na Route 666 opravdu rozjedou (Livin’ Rough, Detroit). Chain And the Gang odkazují na kořeny černého blues a podobně jako mnoho hudebníků před nimi je natírají na bílo. A je to slušnej nátěr.

Podmanivý, zahuhlaný vokál Iana Svenoniuse mumlá příběhy s plnym nosem Boba Dylana. Záměrná zvuková nedokonalost simuluje první nahrávky černých bluesmanů a přidanou hodnotou je teenagerská, juvenilní jakoby nuda. Ta čiší z každé ledabyle vyřknuté věty, která zní jako odpovědi adolescentního výrostka na mentorování přechytralého rodiče. Vzpurně deklamují své teze a nemají to lehké, udržet každého v párty náladě. Jenže celá nahrávka je nabitá optimismem až po střechu a před koncem se ozvou i nezbytné delaye, takže jim to nakonec sežereme i s navijákem. Protože průměrní hudebníci kopírují, kdežto géniové kradou. A Ian Svenonius je génius. Jeho slovy: „Koho to zajímá a proč vlastně ne?“