retro: Modern Times Boba Dylana

Dylanova Moderní doba je plná poctivého hudebního dávnověku. Blues, folk, prenatální rock'n'roll, swingové balady, to všechno v naprosto autentické a přesvědčivé formě a s pečetí autorského génia. I když ono to s tím autorstvím není tak jednoduché. Dylan byl vždycky částečně pokračovatelem bluesmanské tradice, která se o formální originalitu příliš nestarala, a s přibývajícím věkem se k takovému stylu skládání přiklání stále víc. To znamená, že spíš variuje po bluesovém způsobu stará témata, než že by psal zbrusu nové písně. Platí to zejména o hudbě, ale i o textech, i když v jejich případě Dylan cituje a kompiluje mnohem rafinovaněji a s postmoderním přístupem. Zavrtává se zkrátka stále hlouběji do hudby, která ho formovala, a v tomhle teritoriu si je jistější a jistější.

Temnota a skepse Time Out of Mind zůstala i nadále odsunutá stranou a album podstatně víc navazuje na svého předchůdce Love and Theft. Svižné, ale nezatěžkané bluesrockové kusy jako Thunder on the Mountain, Rollin' and Tumblin' (nejde přímo o cover Watersovy slavné verze, odlišnosti jsou spíš v textu) nebo Someday Baby střídají baladická retra Spirit on the Water, When the Deal Goes Down a Beyond the Horizon podobně jako na této desce. V druhé půlce přijdou ke slovu i folkovější zdroje v písních Workingman's Blues #2 a Nettie Moore a nahrávku zakončuje ponurá country litanie Ain't Talkin'. Kapela šlape bezchybně, je decentní i přiměřeně odvázaná, nápaditá v aranžích i dokonale stylová. Sám Dylan zpívá uvolněně, jako vždy fantasticky frázuje a v pomalejších písních, ač to může znít neuvěřitelně, je jeho hlas dokonce libozvučný.

Po vydání alba se nějakou dobu diskutovalo o tom, proč Dylan v kreditech neuvádí autorské prameny, kterých se na Modern Times dá vystopovat značné množství, a veškerý materiál označil jako zgruntu vlastní. Ale pokud je skutečně pokračovatelem dávného písničkářského rodokmenu, taková debata nemá velké opodstatnění. Nikým nezpochybňované veličiny, jako byli Robert Johnson nebo Muddy Waters, si s přiznáváním inspiračních zdrojů také hlavu moc nelámali, a přitom často jen vyměnili v textu pár frází a nová píseň byla na světě. V dnešní době se autorská práva řeší mnohem víc než tenkrát, a navíc je Bob Dylan samozřejmě zpeněžitelnějším artiklem než jeho předchůdci, a tak se podobným námitkám těžko vyhne. Na působivosti desky ale tyhle podružnosti nezanechávají ani ten nejmenší šrám.