Rock’n’roll? Jo, jo, jo... (Black Country Communion)

Máte rádi rock’n’roll? Pořádnej nářez? Zvuk jako od kapel sedmdesátých let tvořenej lidma, kteří doopravdy ovládají svoje nástroje? Jestli kývete hlavou jakože ,,jo, jo, jo“, poslechněte si nový Black Country Communion. Ale radím vám, radši víckrát než jenom jednou. Každé album BCC, jak plyne z výzkumů prováděných na mně a dvou mých kamarádech, má totiž tu (ne)výhodu, že se zdá být tím lepší, čím víckrát bylo poslechnuto. Ale pak to stojí za to. Jejich první dvě desky jsem byla schopná poslouchat do zblbnutí. Bohužel, u Afterglow jsem se přes pátý poslech zatím nedostala...

Black Country Communion, takzvaná superskupina, jak už se stává jakýmsi zvykem/klišé nazývat skupiny složené z muzikantů známých z dřívějška, připomíná svým zvukem tatínky žánru: Led Zeppelin, Deep Purple a další. Není se čemu divit, vždyť s nimi má leccos společného. Hlavně ale spolupracuje s producentem Kevinem Shirleym, kterého snad není nutné představovat. S ním ani není možné nemít skvělý a původní zvuk: Les Paul plus Bonamassa plus hammondky či jiné klávesy plus výrazná rytmika (Jason Bonham, komu to příjmení nic neříká?) plus Hughesův ukňouraný ječák plus hutné riffy s neobvyklým rytmickým členěním, to je, oč tu běží. Že si tenhle zvuk udrželi i na třetí desce, je poznat okamžitě, od prvního tónu úvodní Big Train. Stejně jako u té následující. I té třetí. A tak dál... Až to začíná být trochu monotónní. Úvodní hardrockový motiv This Is Your Time je sice fajn, nicméně v polovině skladby ztrácím pozornost. Probouzím se, až když hraje následující Midnight Sun, s pocitem, že poslouchám The Who. Teprve The Confessor, nadupaná mladší sestra I Can See Your Spirit z druhého alba, zvedne náladu. Podrží ji nabluesovělá Cry Freedom – konečně důkaz, že Bonamassa taky přiložil ruku k dílu. A Dandelion jako by s nimi nahrál Jimmy Page (akorát už tak před třiceti lety).

Ale odsud je album jako na houpačce: bomba, nuda, bomba, nuda. The Circle, další mladší sestra, tentokrát skladby Cold z předešlé desky, to zase shodí. Mohla být docela ucházejícím dojákem, zvláště v momentech, kdy dostává slovo Bonamassova kytara, kdyby v ní nebyl Hughes tolik ukňouranej. A to prý demo bylo o oktávu níž... Škoda. Chvílema sedmiosminová Common Man je zajímavým zpestřením čtyřčtvrťového celku před atmosférickou nudou The Giver. Ta se sice později rozjede, ale nijak se tím nevytáhne. Aspoň že album uzavírá jedna z pecek. Přitom Crawl, nejtemnější kousek alba, tady původně ani neměla být. Na dvojku (druhé album BCC s názvem 2) se už nevešla, proto se díkybohu dostala sem. Jak ostatně říká sám Hughes: ,,To me, it fits this album a lot better. It's a really aggressive song, it's dangerous and angry. I love it, it's a great way to finish the record.“ Má recht.

Zajímavých momentů je tu dost, o tom žádná. Někdy se ale bohužel častokrát opakují, až z toho mám pocit, že Black Country Communion už vydali něco kolem pěti šesti studiových desek a ta nová že je pouze výběrovkou slabších součástek diskografie. Což ovšem vůbec neznamená, že Afterglow je album plné vaty. Je holt jenom o něco slabší než předchozí dvě.

Nepotěšující zpráva na závěr: do miniaturního konfliktu mezi Hughesem a Bonamassou ohledně toho, že nemůžou s novou nahrávkou vyjet na turné, protože Bonamassa si dělá svoje, se pustila média a okamžitě z toho uplácala fámu, že BCC končí. Snad se tím nenechaj zviklat a já budu třeba za dva roky jásat s lístkem v ruce. Aneb snad není Afterglow doopravdy jen afterglow výboje energie, o který za těch pár let obohatili rockovou scénu, a šmytec...