Rubikova kostka ženy - Róisín Murphy

Hudební kritika si s vaší hudbou nikdy nevěděla úplně rady, i stran Moloko se psalo o popovém hledačství – cítíte se jako experimentátorka? – Dobrý den, cože? Když Moloko oznámili roku 2002 rozpad kapely… ne, takhle raději taky ne. První sólové album Róisín Murphy Ruby Blue (2005), které natočila s producentem Matthewem Herbertem, bylo příliš náročné i na Moloko fans, popové písničky byly řádně krabaté a… řekněme kubistické. Následující Overpowered (2008) se vydalo opačným směrem, bouchlo do rádiových dveří a vytasilo se s něčím, čemu běžný posluchač rozumí, a ten kmenový pokládá na spotřební gázu.

Co se dělo dalších sedm let? Kromě toho, že Murphy založila rodinu, éter pravidelně zásobovala kolaboracemi ponejvíce s disco/houseovými tvůrci, za všechny David Morales, Luca C & Brigante nebo Boris Dlugosh, ale nikdy to nebyl zářez tak hluboký, aby nesílila touha po novém autorském materiálu a nezvětšovala se skepse ohledně hudebního směřování proměnlivé Irky. Na Hairless Toys posadila na producentské bidlo Eddieho Stevense (ano, partner a producent posledních, tak odlišných nahrávek Jany Kirschner), s nímž spolupracuje a který ji koncertně doprovází už od druhé poloviny devadesátek, a výsledkem je zdánlivě nesourodá sbírka moderních písniček, tak jak to uměli jen Moloko. A přeci je tak jiné.

Jediný track se dostal pod pět minut; uměřené disco-tranceové housenky i zvukově nápadité, zastřené kabaretní cajdáčky nebo funk-popové, charakteristicky arytmické skladby fungují vedle sebe jako rychle převlékané kostýmy. Pokud narážíme na živá vystoupení, která byla vždycky v duchu opulentních módních kreací, přidejme k tomu ještě fakt, že Singl Gone Fishing je o lidech, kteří nikdy nezapadli do mainstreamu, o postavě jménem Pepper LaBeija, transvestitovi, módním návrháři a důležité osobnosti newyorské transgender klubové scény. Ruku v ruce s kompoziční rozvolněností, ovšem při zachování refrénů nebo alespoň návratných motivů, jde i zvukomalba: podivné beaty, neotřelé skrumáže, zvláštně modulované syntezátory i mnoho akustických názvuků tvoří zdánlivě sedmdesátkovou ozvěnu, v níž se neznámá melancholie mísí se surreálním funk-stepem. Album jako místnost plná starých, cizích hraček, kterými byste se dokázali probírat celé dny, až do zemdlení. Tam venku je svět neveselých věcí, tady uvnitř předměty, které by bez něj nemohly existovat. Nemluvíme o teplu domova, ale o stavu vědomí, o rubikově kostce člověka.

Rok, na jehož začátku vyjdou takové desky jako ty od Kendricka Lamara, Blur nebo Róisín Murphy, nemůže být špatný. A to ještě pár želízek v ohni, pár srdcí pod kladivem, pár topořivých tělísek v růžových kožešinkách ještě máme před sebou. Hraju to znovu, Róisín.