Slovo růst je magickým, až obsedantním zaklínadlem západního světa, zejména ekonomů a politiků před volbami, kteří ho pravidelně slibují, i když ani nevědí, jak přesně ho chtějí dosáhnout.
Slovo růst je magickým, až obsedantním zaklínadlem západního světa, zejména ekonomů a politiků před volbami, kteří ho pravidelně slibují, i když ani nevědí, jak přesně ho chtějí dosáhnout. Zcela jinak se na růst dívá vlivný český rodák usazený v Kanadě, dnes emeritní profesor University Manitoba a autor světových bestsellerů jako Energie, Čísla nelžou nebo Jak svět doopravdy funguje, jehož si oblíbil i sám Bill Gates. Jako světově uznávaný interdisciplinárním výzkumník Smil populární pojem prozkoumal ve svém opus magnum z maximální šíře. Zaměřil se na rozličné analýzy od mikroorganismů až po megapole, aby na nich ukázal, jak probíhá růstový vývoj na planetě.
Vyzdvihnout lze Smilův záběr, na němž je vidět jeho zájem o komplexní systémy a porozumění jejich chování a vývoji z makroperspektivy. Záměrně se ale nepouští do velkých predikcí budoucnosti, je si totiž dobře vědom, že málokteré prognózy, jako třeba ty Malthusovi z 18. století, že za nedlouho se lidstvo přelidní a nebude mít, co jíst, se dodnes nepotvrdily. Ani predikce růstu lidské populace se nedají zdaleka odhadnout – v roce 2300 to může být dle zcela rozdílných předpokladů od 2,3 miliardy až po 36,4 milardy. Jak známo v statistických proměnných zůstávají takzvaná „temná data“ (David John Hand) nebo chcete-li „černé labutě“ (Nassim Nicholas Taleb), s nimiž se původně nepočítalo, a ty pak můžou křivku výsledného grafu zalomit naprosto jiným směrem. Jako jeden z nejlepších odborníků pracující s daty Smil dobře ví, že žádná čísla nejsou neomylná a zdaleka ne vše lze kvantifikovat. Čísla jsou jen velmi zobecněné zástupné symboly.
Knihu není nutné číst lineárně. Osobně jsem volil témata, která jsou mi studijně bližší jako vývoj růstu populací, měst a civilizací v kombinaci s elektronickými technologiemi. Smil však stejně obsáhle píše i o růstu energetiky (což je jeho doména) staveb, dopravní infrastruktury či lidských artefaktů nebo se věnuje živočišné říši – virům, zemědělským plodinám či domestikaci zvířat. K dalším tématům se lze kdykoliv průběžně vracet. Knihu tak lze zároveň brát jako bazální statistické údaje v daných oblastech výzkumu.
Jako celek není knihu úplně snadné číst. Smil hojně využívá čísla a vývojové grafy, kterými zahušťuje celý svůj text, což narušuje čitelnost a plynulost, rezignoval totiž na poznámky pod čarou, kde by konkrétní čísla mohla text doplňovat a nerušit analýzy a závěry. Jde sice o odborný text renomovaného autora, který jistě ví, co dělá, nicméně dokážu si představit odlehčenější a běžnému čtenáři přístupnější verzi. Na druhou stranu chybí tabulky, kde by byly přehledně zaneseny například počty obyvatel megapolí nebo výšky největších mrakodrapů, jež uvádí jen v textu.
Smilova závěrečná kapitola Co bude po růstu aneb zánik nebo kontinuita je poněkud alarmující, i když Smil je spíš realistou a nezastírá, že modernita původně přinesla nebývalý blahobyt a vědecký rozvoj. Upozorňuje však i na neblahé či nezamýšlené důsledky „růstové politiky“ jako jsou negativní antropogenní procesy – degradace životního prostředí, ničení oceánů, přeinformovanost nebo aktuálně strmý nárůst zbrojení, kam dnes paradoxně míří stále více financí než do ekologické udržitelnosti, což z hlediska zachování lidského života nedává nijak valný smysl, i když na tom nemnozí profitují.
Doslov napsal Václav Cílek, který přehledně shrnul Smilovu „růstovou“ práci a zakonči ji přáním pomalého ale trvalého ekonomického růstu než toho uměle akcelerovaného, směřujícího k environmentálnímu prokletí. Každý sebestrmější exponenciální růst totiž vždy narazí na svoje systémové limity a začne stoupat jen pozvolna nebo se zastaví a nastane pokles, a právě na tohle by se měla zaměřit i současná ekonomika. Růst HDP nic neříká úrovni života jednotlivce a na planetě s omezenými zdroji není možné dosáhnout neomezeného růstu. I nerůst může být řešení.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.