Růžová pastelka Tujiko Noriko

Ukousnuté jablko na laptopu přelepené růžovou pastelkou na papíru nakreslenou a vystřiženou kočkou, kvůli nehodě její reálné předlohy málem ani neodcestovala na turné. Nakonec ale vyměnila „sloppy“ zvěrolékaře za lepšího a přiletěla, nepřipravená a připravená to říct naplno, protože věděla, že jí stejně bude odpuštěno. Protože Tujiko Noriko musí míst sladké i slzy. Monology k publiku vedla až bezelstným dětským akcentem, a kdyby to náhodou nestačilo, ještě je podporovala nevinně se usmívajícíma očima pozorujícími poloprázdný NoD. Zaplněnější už málem bylo i pódium – stolek s laptopem se ukrýval za minimalistickou konstelací zhruba tuctu bílých krychlí, na které se celý večer promítaly měňavkovité barevné světy. A za stolkem s laptopem a mikrofonem se zase ukrývala Tujiko Noriko.

Marně vzpomínající na dobrý večer a děkuji, divící se dešti, který doléhal až do sálu, a pomlaskávající si do mikrofonu během vybírání následující písně. Většina jich byla z výtečné loňské desky My Ghost Comes Back, na které není o hosty nouze, a Tujiko Noriko se přiznala, že po letech strávených na pódiu samojediná začíná přemýšlet o regulérní koncertní kapele. To je samozřejmě hudba daleké budoucnosti, zatímco hudba úterní přítomnosti rovnala se veškeré hudební podklady brané z laptopu a k tomu zpěv. Ale přesladké Tujiko Noriko zkrátka odpustíte i tohle.

Zpívala krásně. Průzračně, pečlivě, anglicky i japonsky. Vyprávěla příběhy a neustále se omlouvala za laxní přípravu. Úsměvně nervózní při hledání těch správných anglických slov mezi písněmi a sebejistá při jejich pódiové prezentaci, které by určitou hravost a dět(in)skost mohla i samotná, věčně nedospělá Björk závidět. Bylo to zvláštní vystoupení o jedné proměnné, na jejíchž uších se houpaly pandí náušnice. Ano, náušnice s celými pandami! Ale vlastně kdo jiný by je měl nosit než Tujiko Noriko. Křehká i dozajista urputná zároveň. Radující se z maličkostí jako Amélie a usmívající se celým tělem z melounového cukru. Takový to byl koncert.