Rybí krev a těžební limity člověka

Kniha Jiřího Hájíčka Rybí krev letos získala Magnesii literu za Knihu roku. Jde již o jeho druhé dílo, které toto ocenění získalo. Prvním bylo Selské baroko, před sedmi lety vyhlášené prózou roku.

Rybí krev je dílo zabývající se několika tématy. Primárně lze hovořit o ekologickém přesahu knihy, protože pojednává o likvidaci vesnic, přeměňování krajiny a její exploataci. V této souvislosti lze zmínit román Miloše Urbana Hastrman, oproti Urbanovi není však Hájíček tak radikální, i když apel na negativní změny životního prostředí působením člověka je neméně působivý.

Hlavní hrdinka románu Hana Tomášková se po patnácti letech pobytu v zahraničí vrací na čas domů, aby se setkala s několika osobami ze svého seznamu. Retrospekce jejího života začíná rokem 1983 a končí o deset let později. Je skoro čtyřicet let po válce, přesto je kvůli „blahu“ většiny obětováno pár stavení, pár vesnic. Opuštěné vesnice poslouží jako zdroj nejlevnějšího stavebního materiálu, „lovci pokladů“ mají žně – poválečné období sudetského pohraničí ožívá v okolí jihočeského Týna nad Vltavou. Že obyvatele k domovům, ve kterých vyrůstali, poutají nejen hmotné statky, nikoho z úřadů nezajímá „A dopadlo to s naší vsí tak, že se za nás rozhodlo jinde. Všechno odhlasovali funkcionáři odjinud a rozhodujou za nás vlastně pořád. Vykašlat se na to...“ Je hlavně na obyvatelích postižených vesnic, zda budou lokální zkáze pouze pasivně přihlížet.

Někteří jsou přesvědčeni, že rozhodnutí „o nás bez nás“ se zvrátit nedá. Dosavadní zkušenosti je naučily žít rezignovaně a nestavět se na odpor. Fatalisticky přijímají nový domov na právě zbudovaných sídlištích: „Když jsem před sebou v dálce zahlédli bílou hradbu panelového sídliště, mrzutá nálada v autě se pozměnila v úzkost. Odbočila jsem z hlavní a chvíli jsem se motala mezi paneláky na sídlišti Máj.“ Na druhé straně jsou však lidé, kteří se snaží o své domovy bojovat všemi zákonnými způsoby. Na věku ani vzdělání nezáleží, nejdůležitější je odhodlání. Jsou to kapitáni, kteří opouští potápějící se loď až nakonec: „Poslední obyvatelka této vysídlené vesnice, osmdesátiletá žena, musí být převezena násilím za asistence policie a starosty nedaleké střediskové obce...“ Návrat na místa, kde stávala chalupa, která byla Haniným domovem, je až frustrující: „Táta měl tentokrát naprostou pravdu, když mi říkal, ať sem nejezdím, že tu není nic. Teď si teprve uvědomuju, co je to NIC. Pláň porostlá trávou, nálety stromů. Křoví, šípek, vítr se prohání nad tím pláckem, který byl ještě před patnácti lety vesnicí.“

Zánik vesnice má za následek erozi vesnického soužití, rozpad vztahů se projevuje i v Hanině rodině – ve vztahu otce a syna. Otec, jenž na vše rezignoval, protože stigma sedlácké rodiny je nesmazatelné, má svá záda spíše zlomená než ohnutá. Honza (Hanin bratr) se proti hlavě rodiny bouří, protože otec do něj projektoval své sny a touhy, a jejich nepřekonatelné spory tak vyústí v definitivní odchod syna z domova.

Rybí krev rozhodně není knihou o minulosti, i dnes se najdou snahy o bezohledné využití krajiny. Namátkou vytane na mysl severočeský region s neustálými snahami o prolomení těžebních limitů, v poslední době také zmínky o snaze těžby černého uhlí v Beskydech a břidlicových plynů na Valašsku.