S jemností brokovnice (Deerhunter)

„Pro noviny je to vděčné téma a taky v labelu si kvůli nečekané publicitě mnuli ruce. Pravdou ale je, že většina písniček byla hotová už dávno před tím a na konečné podobě alba se ta událost až tak výrazně nepodepsala.“ Tolik rachitický leader Bradford Cox na adresu mediálních spekulací, které do aleluja omílaly podbízivou paralelu mezi aktuálním albem a nehodou z prosince 2014, kdy jej na ulici při procházce se psem srazilo auto. Každého napadne, že podobně fatální zkušenost se v Coxově tvorbě musela nějak odrazit a on sám přiznal, že jej během bolestivé rekonvalescence provázely krušné depresivní stavy. O to víc překvapí, že co do nálady je čerstvá nahrávka prosycena hudebním optimismem. Přes to, že tempo je po většinu stopáže spíš loudavě vycházkové, čiší z desky nefalšovaná radost, nadšení i akurátní cit pro příjemné indie-popové melodie, jejichž antidepresivní účinek funguje na první poslech, a s každým dalším ještě významně roste.

„Jack-knifed on a side-street crossing, I'm still alive, and that's something. And when I die, there will be nothing to say, except I tried not to waste another day.“ Chytrému napoví už cover s dvojznačnou fotkou Johna Divoly. Obrozený Cox hraje na férovku. Podle všeho svérázný frontman vyvázl z osidel životní patálie silnější a vyrovnanější než kdy dřív, a sám novou řadovku popisuje jako první jarní den po dlouhé a kruté zimě. Nepředstírá, že k ničemu nedošlo, zároveň odmítá dělat z nešťastné epizody leitmotiv celé desky a prvoplánově svazovat šlapající kapelu sobeckou trudomyslností, na kterou má svým způsobem právo. Osm z devíti songů nese jeho specifický autorský otisk stavějící na dream-popově nadýchaných kytarách pocukrovaných rozkošnými shoegazeovými kouzly s dráždivou příchutí elektroniky i folkrockové psychedelie. Harmonický tvar pomáhají držet úsporné bicí zaštítěné dokonale kompaktní basou. Občas vystrčí růžky klávesy či roztodivné perkuse, sem tam se mlhou mezi slokami mihne mámivě kakofonická finesa. Nahrávání v rodné Atlantě kapele po newyorkském období jednoznačně prospělo, stejně jako návrat pod producentská křídla Bena H. Allena, se kterým Coxovi kumpáni spáchali už famózní album Halcyon Digest, jemuž se aktuální novinka v lecčems podobá, aniž by její původci sklouzávali k rutinní recyklaci.

„Není to tak, že bych si řekl: teď si sednu a napíšu pecku pro Deerhunter. Často je to dost zdlouhavý proces, vlastně ani nevím, kde se to bere. Navíc po tolika deskách už si člověk říká, jestli se náhodou zbytečně neopakuje.“ S podobným předsevzetím určitě přistupuje k práci na každé další desce většina interpretů, ale málokomu se v náročné disciplíně podaří uspět se stejnou lehkostí jako Deerhunterům. Na Fading Frontier si s přehledem drží svůj typický zvuk, zároveň zní svěže a nenuceně, přesně v duchu devadesátkové poprockové tradice ctící písničková „user friendly“ pravidla s volným přesahem do rozostřených šedesátek. Nejsvižnějším kouskem je chytlavá Snakeskin (takhle má vypadat první singl!), Coxovi ale sluší i klidnější baladická poloha (Living My Life, Take Care) a coby zpestření výborně funguje i synth-popová Ad Astra, kterou má výjimečně na svědomí Lockett Pundt. Samostatnou kapitolou je otvírák All the Same, ve které hostuje šéf labelu 4AD Simon Halliday s nabíjenou brokovnicí. Charakteristický zvuk si zapřisáhlý pacifista Cox zamiloval jednou v noci, když poblíž domu zaslechl znepokojivý šramot a vylovil ze skříně kvér, který dostal od táty pod stromeček. V amoku vyběhl ven, naládoval a… nápad byl na světě. Nestandardní ruchový žert rozpozná v konečném mixu málokdo, jisté je, že pověstný smysl pro humor Bradforda Coxe zjevně neopustil. Přejme mu to.