Schválně, kolik procent byste dali bestofce od Elvise? (David Bowie)

Schválně, kolik procent byste dali bestofce od Elvise nebo Michaela Jacksona? Tak vidíte. Živoucí legenda, neúnavný vizionář i vlivný chameleon, který dokáže ozvláštnit i natolik fádní rutinu, jakou je (ne)povinné vydání výběru toho nejlepšího. David Bowie. Na scéně kroutí už šestou dekádu, nikdy nenahrál slabou desku, z platinovek by si mohl postavit jukebox. Navíc s oblibou přetváří vlastní prověřené hity, míchá, edituje, prohrabává archivy, příležitostně poctí vyvolené právem remixu (Pet Shop Boys, Marius De Vries). Proto když v Columbia Records usoudili, že uzrál čas pro další obligátní best of kolekci, bylo z čeho vybírat. Nejde sice o první (ani druhé) paměti v Bowieho sáhodlouhé kariéře, přesto s nimi neprohloupíte.

Luxusní třídisková retrospektiva encyklopedicky rekapituluje bohatou diskografii ikonického tvůrce a dokumentuje jeho rozmanitý umělecký vývoj. Neotřelé entrée představuje zbrusu nová, více než sedmiminutová Sue (Or in a Season of Crime), ve které smočil prsty i mistrův letitý spolupachatel Tony Visconti. Nahrávání proběhlo za účasti Maria Schneider Orchestra a výsledek zní, jako by se nadžánrový inovátor na prahu sedmdesátky vrhl do nu-jazzových kompozic. Zarputilé žestě svádí za dozoru neposedné basy vyrovnaný boj s neúnavnou rytmikou bicích a perkusí, Erik Truffaz by koukal. Zádumčivý noir bez úderné melodie? Pro Bowieho žádný problém, součást plánu. Krom experimentálního otvíráku najdeme na prvním disku i dva dosud nevydané songy. Your Turn to Drive a Let Me Sleep Beside You se měly objevit už na albu Toy, jehož vydání bylo v plánu na rok 2001, nakonec ale nikdy nespatřilo světlo světa. Energii a nápady do něj vložené však Bowie zužitkoval o rok později na desce Heathen. Z textu úvodní skladby Sunday si teď její autor, jistě ne náhodou, vypůjčil slova k pojmenování aktuální kompilace.

Druhý a třetí disk představují výkladní skříň košaté tvorby pilného génia. Krom časem prověřených hitovek (namátkou Changes, Heroes, Let´s Dance) se v ní blýskají i výplody Bowieho svérázných inkarnací, jakými byli Ziggy Stardust (Starman) a Thin White Duke (Golden Years). Od věci není ani reparát z klasiky The Man Who Sold the World, kterou má většina smrtelníků zafixovanou v podání Nirvany. Každý, kdo velebí kvality proslulého MTV živáku Unplugged in New York, by měl vědět, že jeden z jeho vrcholů pochází z pera Davida Bowieho. K „povinné četbě“ patří zrovna tak četné kolaborace, kterých se osobitý muzikant dopustil s Johnem Lennonem (Fame), Queen (Under Pressure) a Mickem Jaggerem (Dancing in the Street). Pravdou ovšem zůstává, že všechny tyhle klenoty máme už všichni stejně dávno doma. Tím pravým pokladem tak zůstává disk č. 1. Na něm v exkluzivní společnosti trůní krom nového materiálu i kousky z Bowieho poslední řadovky The Next Day, vyrovnaného alba, ve které už doufal málokdo a z jehož kvalit si loni odborná i laická veřejnost v souladu s tradicí sedla na prdel. Název nelže, nic se nemění. Labely chtějí vydělávat (aspoň o Vánocích) a Bowie zůstává nejlepším z nejlepších.