(Sebe)jisté pozice The Black Keys

Americké bluesrockové duo z Ohia urazilo dlouhou cestu od budování fanouškovské základny přes intenzivní koncertování v malých klubech, první hity ve filmech a nespočet reklamních spotů až po vytoužený triumf v podobě alba Brothers. To, spolu se třemi Grammy, představuje mezník, kdy se z The Black Keys stala jedna z nejoblíbenějších garážových kapel od dob The White Stripes. Následující El Camino (2011) jen upevnilo jejich pozici.

Blues byla vždycky intenzivní citová záležitost a blues rock je tak receptem na elektrizující a notně syrový zážitek, kdy se spojí přebuzená kytara s hudebním dědictvím delty Mississippi. Black Keys si na tomhle spojení postavili solidní kariéru, která nemusí zůstat jen u hraní po „menších“ klubech. O to těžší je po komerčním úspěchu překročit svůj stín a oprostit se od recyklování a sebevykrádání.

Tam, kde by jiné kapely daly píseň Weight of Love na konec desky, ji Black Keys zařadí na začátek. Nikdy nebyli pověstní schopností inovovat, a tak nejsilnější momenty Turn Blue přicházejí ve chvílích, kdy se Auerbach odváže a pustí se do neprobádaného teritoria. Skoro sedmiminutový náladový úvod spolu s několika kytarovými sóly svou epičností dobře reprezentuje následující celek. Skoro každá skladba obsahuje nářek a prosby o pomoc, podrážděnost nebo úsečné odmítnutí. Aktuální festivalový hit a hlavní singl Fever pak připomíná největší jízdy z minulosti, jako byly Gold on the Ceiling z El Camina a Tighten Up z přelomového Brothers, jsou tu i momenty, kdy připomínají například Eagles of Death Metal (Year in Review). A je dobré připomenout producenta Danger Mouse, jehož role od dob Atack & Release vzrostla na spoluautorství většiny skladeb a (virtuálního) člena kapely. Jeho vliv je nelépe znát na In Time a 10 Lovers.

Největší překvapení přichází v závěru se skladbou Gotta Get Away, signalizující nečekanou naději, že Black Keys konečně stojí na křižovatce, na které se rozhodují, jakým směrem dál. Na Turn Blue se dvojice snaží jít až příliš na dřeň a finále je ojedinělým momentem, kdy kapela vystoupí z vlastního stínu a snaží se dělat věci jinak. Auerbach pracuje s formulí, která duu zajistila komerční úspěch, takřka by se dalo říct, že ji znásilňuje. U jiných kapel jít hlouběji znamená nárůst kvality, ale The Black Keys jsou přesně ten typ skupiny, u níž je povrchnost předností.