Sedmikráska Vladimíra Čerepková

Pohledem na literární tvorbu předešlého roku zaměřenou na biografii to vypadá, že básnické povolání se opět dostává do širšího povědomí jak spisovatelů, tak čtenářské obce. Kniha Alice Horáčkové Vladimíra Čerepková. Beatnická femme fatale je po Reinerově Básníkovi dalším literárním dílem, které objevuje pozapomenutou osobu české poezie.

Tentokráte je kniha o „pohlavním opozitu“ Ivana Blatného, která ovšem sdílela obdobný osud jako Reinerův hrdina. Čerepková se stala hvězdou pražské bohémy, aby následně – po osmašedesátém – dožila v pařížské emigraci (zemřela v roce 2013). „Vladimíra byla hodně vzdálená té představě tiché básnířky. Protože to nebyl člověk, to nebyl básník. To byl živel.“

Vladimíra Čerepková byla básnickým symbolem uvolněných šedesátých let, které se projevily v kulturní sféře – literárním okruhem kolem vinárny Viola počínaje, filmovou novou vlnou konče. Období, kterému vládly bujaré pijatyky, předchůdce „českého speedu“ (fenmetrazin) a jež bylo ukončeno nezvanou bratrskou pomocí tehdejších „spřátelených“ armád Varšavské smlouvy. Objevitelem svérázné básnířky a zároveň pomyslným zaštiťovatelem byl František Hrubín, jenž rozpoznal její talent v jejích šestnácti letech.

Jak by se asi dala v hrubých obrysech osobnost Čerepkové načrtnout? Jeden z pamětníků, Jindřich Mann, ji popisuje následovně: „Viděla jste film Sedmikrásky od Chytilové? Tam by to taky měla být trochu Vladěna.“ Posudky výchovného ústavu obraz budoucí básnířky pouze suchopárně doplňují: „Děvče dovede být přívětivě milé a umí si získat i dospělého pozorným a uctivým chováním, jindy však propadá náladám negativismu a vrtošivosti...“ Jiní ji pasovali na tuzemskou představitelku beatnického hnutí. Toto ovšem sama Čerepková rázně odmítala: „Jak bych mohla být beatník, když je to z američtiny? To je úplně něco jinýho! Beatník nemůže být český.“

Kniha Alice Horáčkové je souhrnem střípků výpovědí osob z básnířčina blízkého i vzdáleného okolí, které tvoří mozaiku, jejíž výsledná podoba záleží na interpretaci čtenáře. Podobně jako je tomu u dokumentu Hrana – 4 filmy o Marekovi Brezovskom, což byl u nás téměř neznámý hudební talent z Bratislavy, který zemřel ve dvaceti letech na předávkování heroinem v roce 1994.

Osoba Vladimíry Čerepkové je zastřena mlhou dezinformací, nepravdivých či částečně podložených informací, které o sobě sama umně trousila. Proto je téměř nemožné se stoprocentní jistotou určit, co je pravdou a co produktem „barona Prášila“ ukrytého v nitru básnířky: „Vladimíra jinak interpretovala určitý věci v dětství a jinak v dospělosti.“ Horáčková se nikterak nesnaží onu konkrétní pravdu dohledat; naopak předkládá vyhledaná fakta. Zdroji se staly jak rozhovory, tak také písemné doklady, jež se týkaly nucených pobytů v dětských domovech i výchovných ústavech, kterými si Čerepková prošla.

Povedené je i zpracování knihy, které lze považovat za umělecký artefakt. Materiál, vztahující se k osobnímu životu Čerepkové, zahrnuje koláž fotografií, kopií osobních dokumentů, sešitů s prvotními písemnými záznamy i časopisů (ve kterých byly její básně publikovány), a je otištěn na různobarevných stránkách, jež snad odkazují na „rozevlátou“ atmosféru šedesátých let.