The Seer? Úzkost a beznaděj mě provází i tak.

Na listopadový koncert Swans v Lucerně jsem nešla. Šel tam přítel, dala jsem mu lístek, aby měl lepší náladu. Jasně že si ji zlepšil, prý tak nazdar, hlavně nechoď taky. Nezbylo, než si nové album The Seer pustit doma a přemítat, kde a kdy se Gira a spol. objeví příště.

Sama se sebou bojuju, zda by se mi tam vůbec líbilo. Úzkost a beznaděj mě provází i tak. Mám-li energii klesat dolů a tápat ve svých nejniternějších myšlenkách, nepotřebuju emoce desítek lidí kolem. Hudba Swans není pro každého, poslech není pohodlný, ale nutí k soustředění, musím vnímat a pochopit svět uvnitř sebe.

The Seer, vydané letos v srpnu, je druhé album kapely po třináctileté pauze. V mezičase se hlavní postava a jeden z mála stabilních členů Swans Michael Gira věnoval jiným projektům, třeba kapele Angels of Light a producentské činnosti ve vlastním studiu Young God Records. Téměř dvouhodinovou deskou dle jeho slov vrcholí směřování třicetiletého, značně proměnlivého uskupení. Dvě hodiny plné tenze jsou rozděleny do jedenácti skladeb na dvou discích. Albem samým pro sebe je pak třicet dva minut dlouhá titulní skladba The Seer. Od chaotického intra postupně zpomaluje a zrychluje v dokonalém rytmu bicích, až do samého konce provázená Girovým skandováním „I see it all“. Ano, málokdo má odvahu se rozhlédnout.

Typicky se na albu podílela řada muzikantů spjatých s Girou, ať již producentsky (Akron / Family), či s umělecky podobným výrazem (Low). Mezi řadou hostů je například i Karen O z Yeah Yeah Yeahs, odlehčující svým plným a energickým hlasem skladbu Song for a Warrior z druhého disku.

Těžká a hluboká úvodní skladba Lunacy graduje za téměř rituálního šepotu a postupné napětí se propadá do melodického závěru. Stejně naléhavě působí i úvod skladby A Piece of the Sky, kterou doprovází Jarboe, bývalá členka Swans, než přejde do svěží a lehce uchopitelné melodie ne nepodobné tvorbě Boba Dylana.

Písni Mother of the World plné děsu a obav příjemně oponuje úvod druhého disku The Daughter Brings the Water, melancholická balada šeptaná Girou až do úplného ticha. Grandiózní je i čistě podaná devítiminutová Avatar s úžasným zakončením v podobě zběsilého rytmu klavíru. Your life is in my hand, your mind is in my eye. Prostor pro strach nebo lehkost vědomí, že někdo ví?

Provokace jsou vítané. Provokace vystřelené spirálou tvrdých úderů kytary dopadají dál než plamen nenávisti. Postpunkoví představitelé směru no wave Swans byli vždy v opozici. Ať již vůči hudebnímu průmyslu, svým fanouškům nebo celému New Yorku. Závěrečná Apostate nabitá vztekem a energií nepoddat se dokresluje jejich nesmiřitelnost.

Fascinující schopnost udržet pozornost minimem frází, obyčejných až nudných, podaných zdánlivě beze smyslu, dává šanci jen ochotným hledat. Co je výstižnější pro beznaděj než naděje a víra v to, že stav těla/ducha/světa se změní, vykročí dál a přežije? We become what we choose.