Šejkr #142: Pan de muerto

Na pultu vršovického bistra Mundo Picante leží v průhledné skleněné dóze několik bochánků. Něco mezi houskou a šnekem, nedá mi to a zeptám se. Pan de muerto, doslova chleba mrtvých, v tomto případě spíš tradiční mexická buchta, sladkost. Dušičková dobrota. Pro mrtvé to nejlepší, ale samozřejmě to pak sníme sami.

Día de muertos, Dušičky, Halloween, všechno jedno. Dneska vyšla nová deska The Cure. Zajímalo by mě, zda to bylo plánované, nebo to tak prostě dopadlo. Vzhledem k tempu posledních dnů si dělám ještě stále rešerše k úvodnímu textu příštího čísla, třeba se to někde dozvím. Každopádně Songs of a Lost World je ideální dušičková hudba, aniž by musela být nutně smutná. Všechno se to pochopitelně pojí s podzimem, který je letos nejen překvapivě vlídný, ale taky trvá déle než pár hodin o druhém čtvrtku v říjnu, jak tomu bylo v posledních letech. Poslouchám nové The Cure už pár dní a křupání spadaného listí k majestátnímu zvuku desky náramně padne, přestože u nás před domem zase ty stromy oholili tak, že jich moc není. „Shadows growing closer now, and there is nowhere left to hide, and I can't wake this dreamless sleep.“

Pan de muerto. Mikuláš z Munda říkal, že teď už tak dobré nejsou, před dvěma dny prý byly skvělé. Tohle se dozvídám den (nebo dva, záleží, kdy chcete mrtvé slavit) před inkriminovanou událostí a otázku, proč je tedy neupekl o něco později, aby byly v nejlepší formě k té správné příležitosti, raději spolknu. Známe to asi všichni až příliš dobře. Myšlenky na to, jaké načasování je perfektní a jak to s ním pak dopadne ve skutečnosti. Právě odpověď na tenhle poměr je možná oním pověstným číslem 42, rovnováhou, na které se ukazuje, jak dobře, špatně nebo vůbec se dokážeme naladit na rytmus doby, dění... života. Tenhle sloupek měl být napsaný včera, text k The Cure před třemi dny, nestíhám, a to jsme ještě jeden koncert v týdnu museli přesunout. Dneska premiérují Sonic Herbalism, kam bych jako hodně rád šel. Ale... kde je sakra ten chleba?

Středeční večer s Tramhaus, Velloceto a Kabalem se náramně povedl, shodli se na tom snad všichni. Parádní atmosféru – byť jsem čekal trochu větší návštěvu, neskromně přiznávám – rotterdamská kapela chválila opakovaně, dokonce i druhý den. S Julií, Jimem a zvukařem Elmem procházíme výstavou Libuše Jarcovjákové, na to, ukázat něco z aktuálního dění v Praze, víc času nezbylo, Tramhaus spěchali na další štaci a hlavně jsou na kolech už 25 dní. Libuše je sázka na jistotu, výstava nadchne, jak taky jinak. Moji, naši lidi. „Myslel jsem, že je to nějaká úřednická budova,“ směje se Jim, když se rozhlíží uvnitř Veletržního paláce, na který koukali z oken hotelu. Akorát z jiného úhlu. Klame tělem. Podobně jako letošní podzim, který vypadá obyčejně, ale je nevšedně hezký. Akorát jsem si toho pro nedostatek všeho sotva všiml. Podobně jako svátek mrtvých, který je vlastně pro živé, podobně jako ten chleba, který jednak není chleba a nejlepší byl před dvěma dny. Dobře to říká Meryl Streek: „And I’m tryna let go of the past but I haven’t caught up with the present.“

Dneska v osm večer na Radiu 1 pochopitelně s The Cure, Ninou Kohout, Meryl Streek, Błoto, Moin nebo Adelkou Mede. Pebble Dance.