Šejkr #176: Dýmy a zrcadla

Opulentní prostředí Pálffyho paláce překvapilo. Krásná zahrada, široká schodiště, nikterak přehnaný, až decentní interiér. Člověk se tam záhy cítí příjemně, dobře. Přesto kontrast klasicistní budovy z poloviny sedmnáctého století a drtivého vyznění výstavy Dym a zrkadla v Galerii města Bratislavy překvapí. Dnes prý jedna z nejsvobodnějších galerií na Slovensku. Jak dlouho ještě?

Výstava vlastně nepřekvapí. S úctou a obdivem můžeme sledovat, nakolik aktivně, soustředěně a důsledně slovenská kulturní obec vzdoruje systematické vládní destrukci, hranice nového normálu se posouvají pomalu denně, únava narůstá, odpor trvá. Dym a zrkadlá je toho zřetelným odrazem, elegantním a působivým. Namátkou monumentální a působivě poťouchlá instalace Inštitútu konceptuálnej moci Velký trenér, omamné malby Lucie Dovičákové či světelná instalace Denise Kozerawského s malebným titulem Slzy slnka na zemi, i mnohé další. Samostatnou kapitolou jsou stříbřité Ochranné pokrývky hlavy od Lucie Tkáčové, kolem kterých jsem čenichal snad čtvrthodiny. Elegantní doplňky jako by sem patřily, do rozlehlých sálů s naleštěnými parketami, ze kterých plesové stepování téměř křičí. Ta doba je pryč, dneska se masky hodí možná ještě víc. Jen k něčemu úplně jinému.

Anglický idiom „smoke and mirrors“ označuje klamání, zastírání pravdy nebo kouzelnické triky. Akorát na Slovensku se s nějakou sofistikovanou kamufláží dávno nikdo nezdržuje: volant pevně v rukou, jedeme přímo a bez zatáček. Příklady se trumfují každý den, tuplované podtržení atentátu na kulturu přišlo ve středu, kdy Rada Fondu na podporu umění pod vedením Matúše Oľhy vyhlásila bezprecedentní zrušení schválených a probíhajících víceletých projektů. Týká se to více než třiceti subjektů – festivalů, kulturních center nebo časopisů, všech, kterým od roku 2024 Fond tříleté granty schválil a podepsal s nimi smlouvu. Ano, ten samý Fond, vedený tou samou Radou, s tím samým předsedou, který je pod některými ze zmíněných dokladů podepsán (dřív byl jen místopředsedou), je nyní plošně vyhlásili za nezákonné. Jak je to někdy jednoduché.

„Vonku sa chystá marš tých, čo sa v tieň premieňajú,“ zpívá Denis v písni Nepoviem. Klip k ní je součástí výstavy, dlouho exkluzivně, na YouTube se objevil až tento týden. V Pálffyho paláci je mu určena samostatná místnost, pozorovat zrovna tady squatterskou baladu je dvakrát zábavnější, i když je to s těmi nadějemi všelijaké. Mrtvá revoluce? Online fóry na krojovaná procesí, Rudé právo, angličtinářské skills nebo jakýkoliv jiný balónek z mnoha, které se v posledních dnech jistě zcela náhodou a o to pravidelněji objevují, jsou samozřejmě zásadní známkou dobrého vkusu. Navíc leckdo zatleská, tak proč se dívat za zrcadlo. Jen nějak ty omalovánky najednou začínají být o trochu děsivější, a to se raději ani nezamýšlejme nad tím, jak by to se soustavným vzdorem vypadalo zde. Vzorce fungují bezezbytku, nejen ty kulturní.

Dneska v osm večer na Radio 1 je to ve skutečnosti docela pozitivní, staví se CA7RIEL & Paco Amoroso, Sylvie’s Head, Rosa Pistola, Tramhaus nebo Holé baby, nevydaná bondovka jako cukrátko.