Šejkr #67: „So be careful what you say for views...“

Nechtělo se mi tam. Upřímně. Natolik, že jsem zvažoval nějakou výmluvu, což opravdu běžně nedělám. Přišlo mi úplně bláznivé v téhle době strávit na cestě sedm nebo kolik hodin kvůli jedné padesátiminutové debatě. Další položka, kterou můžeme přičíst na účet koronavirové éry, lenost. A co hůř, lenost, kterou tak trochu omlouváme pocitem bezpečí, možná lépe řečeno pohodlí. Ochrana sebe i ostatních je pochopitelně na místě, ale nemůžeme se přece věčně schovávat, ať už je tam venku válka nebo ne. Takhle by to nešlo.

Sedím ve vlaku do Olomouce, kupodivu i v téhle době plném lidí, se značně napjatou atmosférou. Z cestování se v téhle době trochu vytratila radost. Vždycky jsem ve vlaku rád pracoval, ale teď mi to nějak nedá a se sluchátky na uších se rozhlížím a hodnotím situaci. V otevřeném vagónu je toho vidět spousta. Většina lidí si hledí svého, partička studentů přes uličku se baví a užívá si happy meal, je tu docela klid. Tak proč mi to připadá takové nervózní? Až po chvíli si všimnu skupinky odpíračů, která sedí na druhé straně vagónu. Pořádně je není slyšet, ale právě od nich jde ten největší rachot, možná oni dělají to napětí. Těžko říct, zda si to uvědomují, možná ano, a třeba je to i těší, nevím. Stejně jako nevím, jestli to jde od nich. Zastavuje se u nich průvodčí, kontroluje jízdenky (asi), hovoří s nimi mnohem delší dobu, než bývá třeba. Přesvědčuje je? Těžko říct, každopádně po jejím odchodu se skupinka baví ještě lépe, aniž by se cokoli změnilo. Hlavně že nám cesta pěkně ubíhá.

Nikdy jsem nehodnotil cizí motivace a odpovědnost, nebo dokonce jejich absenci. Vždycky jsem věřil na individualistický přístup, soběstačnost, možná i svéhlavost. Společnost jasně, ale kdybychom se méně starali, co dělají druzí, asi by se všem ulevilo. Jenže... i tenhle přístup vzal v poslední době za své. Najednou si člověk uvědomuje, že podobné tendence musí stranou. Ukázaná platí. Někdy. A ve chvíli, kdy už to nikoho nebaví, měla by dvojnásob. Nevím, zda si někdo z nás dokázal před rokem představit, že před Vánoci 2021 budeme vlastně ve velmi podobné pozici jako loni. Já tedy určitě ne. Zrušenou oslavou Full Moonu se nám všem asi ulevilo, ale stejně mi to vadí a nějakou dobu mě to bude trápit. Ani ne kvůli té práci okolo, ale protože to bylo tak natahované a přenošené. Nedokážu se zbavit únavy z toho všeho a představa, že to za několik měsíců začne celé znovu, je dost... nepříjemná? Možná i proto mně parta chytráků na druhé straně vagónu tolik vadí.

Naštěstí jsou situace, které celou deziluzi zachraňují. Debata se studenty v Olomouci byla jednou z nich. Respektive se studentkami. Už po chvíli bylo jasné, že to většinu z nich evidentně zajímá, to se pak vypráví mnohem lépe. Dokonce se i na něco zeptaly, což také není obvyklé. Celé to bylo příjemné a nabíjející, cítit skutečný zájem o věc, zápal, snahu klást otázky, které zajímají i mě. Tohle vše si opakuji, když se pak ženu pěšky přes namrzlé centrum Olomouce na nádraží, abych zjistil, že vlak má půlhodiny zpoždění. Z jiného nástupiště za chvilku odjíždí vlak do Bratislavy, tam bych stejně jel nejradši. Ale nejde to, zatím.

Dneska v osm na Radiu 1 s válkou tam venku od Kojeyho Radicala, ukázkou z nádherné desky Houeidy Hedfi, stále oblíbenějšími God and Eve, Badbadnotgood, Leonie Pernet, pochopitelně Jonatanem nebo The DSM IV. Tuhle příručku bychom si měli prostudovat všichni, bude se hodit.