Shut Up Kiss Me! Komu asi? (Angel Olsen)

Angel Olsen je výborná zpěvačka s osobitým hlasem, která čerpá z tradice amerických písničkářek, ale zároveň je svá a nikoho nekopíruje. V některých písních se blíží barvou vokálu o generaci starší Kristin Hersh, civilností projevu pak takové Eleanor Friedberger. Zejména u té druhé doporučuji srovnat videa k Olseniným písničkám, které svou obyčejností a nekomplikovaností podtrhují osobnost autorky, což platí i pro ty z předchozích desek Burn You Fire for No Wittness (2014) a Half Way Home (2012).

První dvě nahrávky staví na zpěvaččině hlasu a autenticitě s povětšinou minimální instrumentací, z písní a melodií je cítit mládí, otevřenost a, dejme tomu, autorská nezkušenost. My Woman je něco jiného. I zde najdeme skladby písničkářského ražení, když i ty nejslabší z nich nejsou bez melodického nápadu. Nakonec právě mezi nimi najdeme Sister, nejlepší z celé desky, skvost, který se kompozičně podobá tomu, co dělá Dylana Dylanem. Za pozornost stojí i text, opět dylanovské vyprávění, poselství věnované zpěvaččiným vrstevnicím.

Deska má dvě půlky – tu první tvoří písničky s rockovou kapelou v zádech, i když hned Intern otevírá pouze s klávesovým podkresem, tu druhou zase komornější skladby. První část završuje razantní Shut Up Kiss Me, která by se dala charakterizovat jako „rock pro pedofily“, velmi osobní písnička a zhudebněná výčitka - komu asi? Pak už deska zpomaluje a zklidňuje, písničky nejsou tak výrazné, ale jejich řazení je promyšlené a vše do sebe zapadá – řeč je o Give It Up/Not Gonna Kill You/Heart Shaped Face. V závěrečných Woman a Pops dochází k završení příběhu mladé holky, která chce být v životě šťastná a zkouší, jak na to.

Poselstvím celého alba může být verš: „It's all over baby but I'm still young/ I'm still young.“ Může znít naivně a bezobsažně, ale taky nemusí. Jako by ta slova autorka křičela sama na sebe a pro sebe. O tomhle sebeujišťování je celá My Woman.