Sigur Rós, lynchovský reverse a andaluský pes

Je to teprve asi rok od vyplutí Valtari a já se opět poddávám zbrusu novým Sigur Rós. První poslech Valtari si pamatuji přesně – nahlas, subwoofer, znova a znova. To všechno je stejné, až na to, že teď si připadám o dost drsnější. V rámci hudby má sedmé studiové album Kveikur nezaměnitelný a ihned rozpoznatelný styl Sigur Rós, ale v rámci jejich diskografie je to změna. Není závratná – opět čekejte ambientní, ocelové zvuky a cinkoty, smyčec stále dráždí struny kytary. ,,We kind of wanted to go a little bit back to basics, have it a little bit moodier and darker. And now that Kjartan left the band and there's three of us left, we had to try different things, be more experimental, and work more on a computer.(...) It's also a little wake-up call. It kind of kicks your ass.“

Už první tóny nalajnují agresivní atmosféru, po které s občasnými zastávkami dosurfujete až do konce, po přestávce se zas můžete topit v bubnech a kopáku. Jistě, dokud bude stát u mikrofonu Jónsi s hlasem vypůjčeným od boha, křehký nádech se bude držet písní jako stín. Zpěv už ale není výrazným tahákem jako u Valtari, tady se vokály spíš rozplývají ve změti bubnů, kytar a ruchů, čímž působí jako další hudební nástroj. Až lynchovský reverse vokálu na začátku i konci písně Yfirbod přidává na atmosféře a podtrhuje inspirační toky, které si Sigur Rós určili – Buñuelův Andaluský pes, motýli, blesky... I artwork upozorňuje, že nejslavnější islandská trojice se ubírá spíš k Inni než k Heimě. Po postrockových výbuších, občas popřených Jónsiho falzetem, doznívají rozpálené nástroje ve své vlastní zuřivosti. Sem tam probleskne hřmící noise a zaduní hluboká basa. Nejjásavější je pak asi singl Isjaki s chytlavým refrénem a typickým houkáním.

Že Sigur Rós prořídli a klávesák Kjartan odešel, neznamená naštěstí konec pro klávesy. Jestli chcete „rozjuchanou“ Hoppípollu, pusťte si raději Takk, pokud jste ale propadli albu Kveikur, poslední track, instrumentální Var, zapadne přesně tam, kam má. Var zakončuje Kveikur jako vánek po prudké bouři.

Těžko říct, co se posledních pár měsíců ve „vítězné růži“ dělo. Jako by zašli o moc dál, než chtěli, pak vycouvali a snaží se rozpomenout na své postrockovější začátky, nálady a o co jim vlastně v hudbě šlo. Nemyslím si, že o Sigur Rós napíšu kdy něco špatného. Hrají si to svoje bez ohledu na zbytek světa a vždycky je to senzace, přičemž asi jediný a přirozený vývoj představují změny nálady a směru. Vše na svém místě.