Síla starého světa Dying Passion

S novou nahrávkou Dying Passion vyvstávají vzpomínky na druhou půli nultých let. Sociální sítě, jak je známe dnes, zatím neexistovaly (zřídka měl někdo účet na Myspace, Facebook ještě nespatřil světlo světa), na koncerty se chodívalo na kapely, ale i jen tak potlachat, a především fungovalo něco, čemu se říkalo scéna. I když byla rozdrobená mezi jednotlivé odnože, o kapelách jako Dying Passion slyšel každý. Na jejich vystoupení se potkávali fanoušci metalu, rocku, punku, mladí, staří a všichni svorně a spokojeně pokyvovali hlavou. Snad proto, že Dying Passion hrají hudbu, která v sobě spolu s posmutnělostí měla vždy i trochu pozitivní energie, chytlavost a schopnost oslovit široké publikum, aniž by se podbízela.

Jakkoli skupina zpočátku vycházela z doom a gothic metalu, sloužily jí tyto žánry spíš jako prostředek k ozvláštnění a doplněk než jako prostor, ve kterém by se uzavřela. A i když velkou část tvorby tvoří pomalé melancholické skladby, z vystoupení neodcházíte vyčerpaní, spíše naopak.

Skylor, vyprávějící příběh astronauta putujícího neznámých vesmírem, je už devátá řadovka, na níž si Dying Passion stále drží úroveň. Vedle předchozích je zdaleka nejrozvolněnější, přitom ale muzikantsky nejsebevědomější. Zvukově se úplně vzdaluje tvrdším metalovým začátkům a pohybuje se v rovině pop rocku doplněného nenápadnou elektronikou a bohatě použitými kytarovými efekty. Atmosféra příběhu odehrávajícího se v hlubinách vesmíru je tu vytvořená způsobem, který není agresivní a blíží se popové vstřícnosti. Zároveň si Skylor zachovává precizní kytarové řemeslo a hlavně plastický, živý zvuk - o mastering se postaral Jacob Hansen, který v minulosti spolupracoval třeba s Katatonií.

Skylor posluchače nijak neznejišťuje, nevrhá do neznáma, ale nechává jej plout v hloubavých, bezpečně ohraničených vodách. A ty přinášejí vítané uvolnění. Skladby jako Search, Aerosouls nebo Today stojí na silných libozvučných motivech a patří k tomu nejlepšímu, co Dying Passion vytvořili. I proto, jak nenápadné se zprvu jeví a s jakou intenzitou nakonec zapůsobí.

Pokud bychom si kladli otázku, zda to celé není až moc nostalgické, a jestli se náhodou na Skylor nezastavil čas, je třeba odpovědět, že zastavil. A právě v tom tkví síla Dying Passion - i podeváté nás dovedou přenést do světa, z něhož se ani tentokrát nechce pryč.