Silné emoce Marissy Nadler

Prý jestli se nechci seznámit s Marissou, a tak jsem zašel na bezkofeinový kafe a tácek máslových sušenek. Pak si sedla na zápraží na chatrnou houpačku a začala si brnkat co pár strun, vypadala u toho hrozně sklíčeně, nechtěl jsem rušit. Jako by to bylo dneska, tehdy třetí řadovka Songs III: Bird on the Water a uhrančivá podmanivost skladby Feathers. Skoro jako zpověď, a i když se mi všechno okolo vykouřilo z hlavy, odkaz zůstal. Možná i proto jsem se těšil na náš letošní dialog. Nazvala ho hřejivě July.

Ani tentokrát přitom hudbou nehřeje, maximálně jako objetí z povinnosti. Marissa Nadler zůstala přesně tím, co si představíte pod souslovím zasněná písničkářka. Slowcore folková akustika, nádech dream popu a křehký, přesto naléhavý zpěv. Hudba, do které se nemusíte zakousnout, abyste zjistili, jak chutná – stačí přivonět.

Když se mi July přehrála snad po sedmé, pořád jsem nemohl přijít na to, proč si ji nedokážu uvolněně prožít. Na poosmé mi došlo, že je svázána jednotvárností. Možná daň výrazové intimity, možná očekávání silnějšího ústředního motivu, který by mě sice nevyrval ze snu, jen oživil senzačním hudebním déjà vu, co se usadí v podvědomí. Je tu příjemně bluesový feeling kytar ve Was It a Dream, je tu hořkosladká podbízivost Anyone Else, jenže já nevím – třeba jsem jen zbytečně náročný? Když ale za deskou stojí producent Randall Dunn (Black Mountain) a mezi hosty, mimo jiných, Steve Moore (Earth), skromnost není na místě.

Marissa se nebojí sdílet silné emoce, jen protentokrát vsází víc na jistotu než experiment, na výraz celku před dílčím charakterem skladeb. Jedna z mála jednou z mnoha. July si drží autentickou tvář, ale v nitru mohla být ještě silnější a naléhavější. A vy to z ní vycítíte.

Text vyšel v magazínu Full Moon #34.