Skok do vody (Colony House)

Když se člověku podaří rozluštit nebo alespoň logicky interpretovat název alba, je velmi pravděpodobné, že snáz pochopí i jeho obsah. U americké čtveřice Colony House, která svou kombinaci syrového surfového zvuku šedesátých let a jemných melodických kytar popisuje jako „svlečený rock and roll”, to zatím platilo pro všechny tři dosavadní desky. Jinak tomu není ani v případě nejnovějšího titulu The Cannonballers, nad jehož názvem není potřeba příliš dlouho dumat, aby na povrch vyskočilo hned několik možných způsobů výkladu.

Pravděpodobně nejzřetelnějším je odkaz na anglický termín označující skok do vody, kterému se v češtině říká kufr. Ten můžeme vidět už na přebalu desky, jemuž prostorově dominuje vlnící se hladina podporující surfrockovou podstatu, kterou slibuje i úvodní skladba Landlocked Surf Rock. První vteřiny ostrého pochodového virblu ale přinášejí na stůl další možnou interpretaci. Téměř identickým rytmickým prvkem začíná Wabash Cannonball, kultovní titul amerického country proslavený Johnnym Cashem, na který Colony House později přímo odkazují i v textu titulní písně Cannonball. A než se posluchač stihne zamyslet, co má v symbolické rovině společného skok do vody s fiktivním vlakem projíždějícím malebnou krajinou, o kterém zpívá Johnny Cash, servíruje se další popkulturní odkaz. Konkrétně na model vozu Chevrolet Impala, známý z akční filmové komedie Cannonball (1976). To vše jsme stihli jen během tří z celkem jedenácti písní.

Skutečnost, že název ani obsah alba neumožňují jednoznačnou interpretaci, pochopitelně není sama o sobě negativním aspektem, u většiny nahrávek je spíše vítaným důkazem umělecké přemýšlivosti a kreativity, která drží posluchače v pozoru. Kdyby nálada desky smysluplně oscilovala mezi ranými Arctic Monkeys, šedesátkovým surf rockem a folkovým nádechem, nemohli bychom pravděpodobně mít v tomto směru mnoho výhrad. Charakter desky je ale místy stejně chaotický jako přemýšlení o možných interpretacích jejího názvu. Z přefuzzovaných kytar a jednoduchých chytlavých basových linek se Colony House z ničeho nic přesunou k rytmickému popu à la Kodaline. Ten by koncepčně nedával smysl ani v momentě, kdy by se k němu došlo logickým vývojem jednotlivých skladeb, jako tomu je například na o pár týdnů mladším albu Cracker Island od Gorillaz. Právě přiznání skutečnosti, že ne každý může mezi žánry libovolně fúzovat tak ladně a přirozeně jako Damon Albarn, by mohlo být tím, co vrátí Colony House jejich rukopisnou lehkost. Experimentální žánrová změna na The Cannonballers tak skutečně jen skočila metaforický kufr do dosavadního vývoje jinak slibného alba, které ve finále působí dojmem v kapse odemknutého telefonu, kde se spustilo náhodné přehrávání popového discover weekly.