Slavičí hospitalizace (Hospitality)

Je drobný, skoro neviditelný, prozradí ho jen hlas. Slavík. Ten souvisí s hudbou jako symbol kotvy s námořnictvím, takže vhodná berlička pro odpal slavnostní řeči na předávání cen nebo téhle recenze. Novinka brooklynských Hospitality začíná zrovna touto symbolikou, skladbou Nightingale (v češtině slavík). Zmínka zpěvného ptáka hned zpočátku je příhodná, neboť album Trouble má našlápnuto do paprsků ranního slunce, zároveň však napůl zůstává v bezpečné temnotě nedokončené noci.

Indie popiny už nějaký ten pátek existují, přestože se jedná o nezávislostí maskovaný koncentrát běžného popu let minulých, a Hospitality se z téhle krabičky od sirek nesnaží vymanit. Na rozdíl od jiných se ale neutápějí v napodobování sousedů a jedou podle vlastního kalendáře. Do nadzvukové rychlosti, která by odbouchla sluchátka, jim sice ještě nějaký ten pátek chybí, přesto syrovost novinky příjemně zabaví. Záblesky dream popu jsou bez obvyklé produkční načančanosti přehlednější, přičemž potřeba hledat v nich nevyvanula. Zato se kamsi ztratila pozitivnost a vyzrálost debutové desky.

Náladou se Trouble drží mezi Pink Floyd, náznaky improvizací a strukturou skladeb Beach Boys na Wild Honey nebo Surf’s Up. Dojde na nutnou pohlednici z osmdesátek (Last Words), k níž se v náznacích schyluje už od počátku alba, ale je potřeba jít Moroderovi (potažmo Daft Punk) trošku naproti. Ačkoli albu ubírá žánrové rozpětí na celistvosti, výsledek není nepřehledný. Pomáhají jasné krajnice, které si posluchač uvědomí u zmiňovaných kytarových improvizací, jež sice slibují přesah, jen kdyby nezněly tak prvoplánově. Katarzní vrcholy, hory, doly a ponory utnou riffy známé z amatérských besídek, a sóla tak připomínají spíše zkušební studiové nástřely, s nimiž se mělo ještě dále pracovat.

Předposlední Sunship se snaží navázat na psychedeličtější debut. Je ukázkou melodické hravosti, kdy na pozadí akustické kytary pučí galaktické fuky, činely a chce se křičet: „Ground control to major Tom.“ Hlas Amber Papini posluchači dodává životadárnou jistotu, jemnost tak akorát k rannímu kafíčku namísto smetany. V Going Out a I Miss Your Bones chytne navíc přidrzlý postpunkový odstín, načež v závěrečné Call Me After jako by se zas přítulností zhlédla v drdolu islandské Soley. Trouble se do letošních žebříčků nezapíše, přesto udělá radost svojí věcností. V diskografii se neztratí, ale rozhodně se vyplatí vyhlížet nástupce.