Smutně a zároveň s největší vášní k životu (Mueran Humanos)

Jednou z věcí, díky níž kapela Mueran Humanos vyniká, je mistrné přenášení pocitů bez ohledu na (ne)možnost porozumět slovům. Ačkoli zpívají takřka výhradně španělsky, rafinovaná atmosféra odstavuje znalost jazyka na vedlejší kolej. Zpěvačka a hráčka na Moog a další syntezátory Carmen Burguessová s baskytaristou Tomasem Nochteffem zatím ještě nepronikli do širšího povědomí, ale s nejnovější deskou Hospital Lullabies si hlasitě říkají o pozornost.

Pro Mueran Humanos je příznačná elektrizující psychedelie a práce se syntezátory připomínající elektroakustickou avantgardu šedesátých let šmrncnutou industrialem a spoustou baskytarových efektů s postpunkovým drivem i nadhledem. Roztikaný, hutný rytmus a hluboký basový vibe nezřídka vyvolávají dojem techno transu a dokáží se ztrácet v nekonečných zvukových krajinách. Skladby mají syrovou slupku, na omak se tváří nepřívětivě, a čím ráznější zvuky a tempo využívají, tím křiklavější zanechávají dojem. Ale pozor, excentrická hudba obaluje malebné písničkářské nitro.

Úvodní skladba Vestido (přímo navazující na Epilog z předchozí desky Miseress) začíná zvolna, ale gradace a samply ji na závěr prohlubují a připravují půdu na syrovou, skřípavou a industrial připomínající Los Problemas del Futuro protkanou spíš jen útržky než celými melodiemi. V následující Alien se přidávají kosmické zvuky synťáků a skladba eskaluje experimentálním kvílením.

Mueran Humanos mají rádi kontrasty, a proto se nezdráhají zvukovou říznost rozbít něžnou, EDM/popově laděnou skladbou Detrás de Una Flor, v níž hlas Burguessové zní andělsky konejšivě. Hned v další písni Guardián de Piedra si berou podobný hudební základ, ale vydávají se jinou cestou. Zpěvu se ujímá Nochteff, ostré, neučesané, až ruchové samply zmateně přebíhají jeden přes druhý a mění se v neforemnou, zvukovou hmotu plnou omamného skřípotu a neodolatelné svíravosti. Donekonečna opakující se pokřivené smyčka v Cuando una persona común se eleva zase stihne na ploše dvou minut vykreslit zcela klaustrofobní atmosféru.

Na závěr si kapela nechává očistnou, nebeskou, ale i tíživou skladbu La Gente Gris. Píseň, v níž poprvé vedle španělštiny zaznívá angličtina. Zhudebněná báseň Love in the Asylum od velšského básníka Dylana Thomase kombinuje ambientní témbr s minimalistickými ozvěnami, jazyky se proplétají mezi sebou, až v nich zůstávají srozumitelné jen pocity. Hudba se plynule kolébá a z ní se odpařuje hlas, zanechávající za sebou dojem naprostého duševního a mentálního klidu.

K novému albu natočila Burguessová i groteskní, hororově surreálný film, s inspirací ve found footage, béčkové estetice, lo-fi okultismu i tabuizovaném, nedospělém erotičnu schovaném v záběrech na nahotu spíš intimní než sexuální. Snímek lemuje hudbu a zrcadlí texty plné schizofrenních pocitů, paranoi i nikdy neodcházejících vnitřních démonů. Mueran Humanos ale nejsou depresivní, spíš existenciální. Jejich trochu děsivá a nesrozumitelná realita jde ruku v ruce s neodolatelností a lidskou touhou. Skladby zní krutě, ale zároveň extaticky. Smutně a zároveň s největší vášní k životu. K tomu, aby byl člověk šťastný, nepotřebuje naději.